Po posledním doušku kávy pomalu vstane, obleče si dlouhý černý vlněný kabát a poté jej začne knoflík po knoflíku zapínat. Jsou mosazné a každý má na sobě znak pražské lucerny. Je podvečer, čas adventu a Jan Žákovec, pražský lampář se v kavárně na Anenském náměstí připravuje na svůj obchůzkový rituál.
Nakonec si na vlněný kabát připne červenou pelerínu a na hlavu nasadí brigadýrku, kterou také zdobí odznak s lucernou. Historickou uniformu si nechal ušít podle dobových fotografií zachycujících vrchního pražského lampáře koncem 19. století. „Jednou mě na Karlově mostě zastavil starší pán a říká: Takhle ale lampáři nevypadali, já jednoho pamatuju v Zátorech v Holešovicích z osmdesátých let a ten měl tepláky a zmijovku na hlavě. A já říkám, ano, máte pravdu, ale já jsem o sto let jinde,“ svěřuje se.
Jako poslední vezme bambusovou lampářskou tyč, která je 2,3 metru dlouhá a na konci má ocelový háček a hned vzápětí se vypraví směrem ke kostelu svatého Františka z Assisi, kde začíná jeho trasa. Na ní postupně rozsvítí 37 plynových luceren na Karlově mostě a dalších devět na Křižovnickém náměstí.
Venku se pomalu stmívá, postranní pražské uličky jsou temnější. „Jsem příležitostný lampář a tou příležitostí je adventní období, kdy s kolegou od 30. listopadu do 23. prosince ručně rozsvěcujeme plynové lampy. Zatímco já jsem nejvyšší, on je nejstarší,“ říká Žákovec. Jak dodává, zbytek roku se plynové lampy, kterých je po Praze celkem 670, rozsvěcují automaticky. „Dnešní lampář sedí na dispečinku veřejného osvětlení, a když se sešeří, akorát jednou klikne myší,“ vysvětluje.
Rozsvěcování luceren láká davy turistů
Romantické teplé světlo dnes osvětluje celou historickou Královskou cestu a také rušnou turistickou trasu od Prašné brány až na Hradčanské náměstí. Lampy jsou ve vlastnictví Prahy, jejich provoz a údržbu zajišťuje společnosti Technologie hlavního města. Pražská plynárenská dodává plyn a prostřednictvím muzea i samotné lampáře.
Jan Žákovec vypadá jako pohádková bytost. Roli historického lampáře zvládá bravurně, ulicemi Prahy kráčí rozvážně a důstojně. Okamžitě budí pozornost kolemjdoucích, a to nejen díky dobovému oblečení a širokému srdečnému úsměvu. Nepřehlédnutelný je i kvůli své úctyhodné výšce 205 centimetrů.
„Propagujeme použití plynu pro veřejné osvětlení, ale samozřejmě to ruční rozsvěcování zvyšuje turistickou atraktivitu města. Problém je, že při dnešních počtech návštěvníků Prahy se z toho stal takový šlágr, což uvidíte za chvíli na mostě. Ono to koluje ve velkém na sociálních sítích,“ konstatuje. Inženýr Žákovec pracoval od roku 1989 pro společnost Pražská plynárenská, ve firmě působil na různých pozicích. Teď už je v důchodovém věku, od roku 2002 šéfuje Plynárenskému muzeu.
1. prosince 2017 |
Je pár minut po 16 hodině a na Křižovnickém náměstí, kde rozsvěcování plynových lamp začíná, čekají davy turistů. Nejvíc je slyšet španělština, pak italština, americká angličtina, polština, trochu tlumeněji zazní i japonština a korejština. Lampář přikročí k první lucerně, pomocí háčku na konci dlouhé tyče zatáhne za táhlo uvnitř lampy, čímž otevře přívod plynu a zároveň aktivuje rozžehovací mechanismus podobný starému křesadlu. Po pár vteřinách napětí se zapálí plamen.
Lampa se rozzáří a z davu se ozývá nadšené „Óóóó“ a „Jéééé“, o pár metrů dál je slyšet nadšené „Olééé!“ Dospělí se radují jako děti, někteří tleskají, většina však drží mobil a scénu si fotí, případně celou natáčí. Ti, kteří jsou nejblíže k lampáři, hned žádají o společnou fotografii. Žákovec zapózuje, nicméně musí sledovat i čas, za chvíli se vydá směrem k další lucerně.
O pár minut se i ta rozzáří, stejně jako tváře turistů, kterých dál přibývá. Na Karlově mostě to v době rozsvěcování plynového osvětlení připomíná ranní špičku v tokijském metru. Jen zde nikdo nespěchá, téměř kompaktní masa následuje lampáře, který je momentálně za hvězdu.
Další rozsvícená lucerna a další fotografie a krátká konverzace v angličtině. Postupně se rozzáří všechna světla na pravé straně Karlova mostu při krásném večerním výhledu na Pražský hrad. Manželský pár středního věku se drží pár metrů od lampáře většinu cesty a na otázku, odkud do Prahy přijeli, odpoví: „Z Istanbulu. O této tradici jsme se dočetli na internetu, a tak jsme to chtěli vidět a zažít. Je to opravdu magické,“ dodávají oba nadšeně.
„Jsou tady nějací Češi?“ volá na konci mostu do davu pražský lampář. „My jsme ze Znojma!“ ozve se menší skupinka. Poté si s lampářem vymění pár srdečných slov a adventních přání, a nakonec opět dojde na společnou fotografii.
„Teď jsou na Karlově mostě spíš cizinci než našinci, ale já jsem rád, když se ozve nějaká babička česky, jež navíc pamatuje dřívější lampáře a třeba přivede vnuka, kterému chce tento rituál ukázat,“ svěřuje se Žákovec.
Od olejových lamp k elektrickému osvětlení
Zlatou érou lampářů v Praze byla druhá polovina devatenáctého století. Pracovníci pražské obecní plynárny tehdy měli vlastní uniformu a říkalo se jim hlídači nebo strážci luceren. Měli přesně definovaná pravidla chování, museli být střízliví, na ulici chodit vzpřímeně a rovně, galantně se vyhýbat kolemjdoucím.
Ještě v roce 1927 bylo v Praze asi 140 lampářů, kteří měli na starosti kolem 7 500 plynových lamp. Museli je nejen rozsvěcovat a zhasínat, ale také pečovat o jejich údržbu. V sedmdesátých a osmdesátých letech 20. století už šlo většinou o seniory, případně o studenty. „Byli to brigádníci, kteří chodili v civilu, mezi nejznámější patřila na Malé Straně lampářka Chalupová doprovázená věrným vlčákem Britou,“ popisuje Žákovec.
Historie lampářů se v Praze začala psát nicméně již v roce 1723, kdy se ve městě rozsvítilo 121 olejových lamp, šlo o první veřejné osvětlení v Praze. Údržba těchto lamp byla složitější. Lampář musel ke každé vylézt po žebříku, dolít olej, vyčistit skla a až pak ji rozsvítil. V polovině září 1847 však byla zprovozněna první plynárna v Karlíně, což znamenalo velký technologický pokrok.
„Energie se do lamp nemusela dolévat, dotekla už plynovodem, práce lampáře se zjednodušila. Každý měl na konci tyče vatu nebo koudel namočenou v lihu a poté, co otevřel přívod plynu u lampy, ji pomocí plamene rozsvítil,“ říká inženýr Žákovec. Nicméně hned vzápětí poznamenává, že kvůli významnému českému vynálezci Františku Křižíkovi a jeho obloukové lampě ty plynové téměř skončily. Elektrické světlo bylo totiž modernější a intenzivnější.
Naštěstí v roce 1885 vynalezl rakouský chemik Carl Auer von Welsbach žárovou punčošku, což znamenalo revoluci v osvětlovací technice a umožnilo plynovým lampám konkurovat nastupující elektrické žárovce. Žárová punčoška je pro plynovou lampu to, co je vlákno pro klasickou žárovku – prvek, který se rozžhaví a stane se primárním zdrojem světla.
Ještě v roce 1941 osvětlovalo pražské ulice a náměstí více než deset tisíc plynových svítilen, nejvíce v pražské historii. Po válce se však instalovalo čím dál více elektrické veřejné osvětlení. Jako poslední byly koncem dubna roku 1985 převedeny ze svítiplynu na elektřinu osmiramenné stožáry na Hradčanském náměstí a v Loretánské ulici. Dalších šestnáct let Prahu osvětlovala pouze elektřina.
Magistrát hlavního města se však později pomocí dalších odborníků rozhodl pro návrat plynových lamp v historické části. V roce 2002 se v Michalské ulici na Starém Městě objevily nové plynové lampy, postupně byly instalovány na celé Královské cestě. Tentokrát už na zemní plyn nikoliv na svítiplyn. A spolu s lucernami ožila i profese lampářů.
Zemní plyn nahradil biometan
Na konci Karlova mostu u Malostranské mostecké věže se Žákovec otočí, čeká jej cesta zpátky a rozsvěcování lamp na opačné straně mostu směrem na Staré Město. Při rozžíhání některých mu asistují malé děti. „Pane lampáři, moje sestra má dneska svátek. Mohla by si také jednu lucernu rozsvítit?“ obrací se na inženýra s prosbou žena středního věku.
„Samozřejmě! Kde máme tu Jitku?“ zareaguje bez zaváhání důstojný lampář a turistce, která přijela do Prahy kvůli předvánoční atmosféře podává bambusovou tyč. Ta opatrně zatáhne za kovový kroužek a lampa se po pár vteřinách rozsvítí. Cizinci zajásají a opět se nad jejich hlavami objevuje moře světélkujících mobilů. Pražský lampář vykouzlil na Karlově mostě vskutku magickou atmosféru.
Jako poslední rozžehne zbývající plynové lampy na Křižovnickém náměstí. Poté zůstává a pózuje, zájemci o společnou fotografii trpělivě čekají v řadě. Ráno se sem vrátí, aby lucerny jednu po druhé zhasl. To bude mít pro práci větší klid. Jak dodává, jedna lampa spálí za noc, čili za osm hodin, jeden kubík plynu. Pro aktivisty, kteří jsou proti zemnímu plynu, kvůli jeho fosilnímu původu, má dobrou zprávu: „My už nespalujeme zemní plyn, ale biometan vyrobený v čističce odpadních v Bubenči, který se vtláčí do sítě.“ Popadne bambusovou hůl a na rozloučenou zamává: „Tak zase zítra!“