Bylo mu dvacet let a po dvou letech guerillových bojů byl na smrt vyčerpaný a otrhaný. Při útoku na poslední baštu režimu ve městě Estelí se sice mohl pyšnit cheguevarovským baretem, ale co mu to bylo platné, když měl rozedrané kalhoty.
„Když jsem sešel z hor, měl jsem na sobě prakticky hadry. Ani jsem se nemohl posadit, protože by mi bylo všechno vidět,“ smál se v rozhovoru pro BBC Mundo[1] Pablo Aráuz.
„Vlezl jsem tedy do jednoho domu. Byly tam jen ženské, tak jsem jim řekl, že potřebuju kalhoty. Řekly mi, že pro chlapa žádné nemají. A já na to: ,To je mi jedno, dejte mi jakékoli kalhoty, hlavně ať vypadám slušně.’ Tak mi daly tyhle dámské,“ vzpomínal před osmi lety.
Trable s ošacením nemohly přebít euforii z blížícího se vítězství. Diktátorský klan Somozových, který v Nikaragui s otevřenou podporou Spojených států vládl více než čtyři dekády, byl odepsaný. Po moci sahala Sandinovská fronta národního osvobození (FSLN).
A právě Pablo Aráuz se stal symbolem jejího vítězství.
El Hombre Molotov.
Molotov Man.
Chlapík s molotovem.
Stačil k tomu zlomek sekundy. Při útoku na kasárna Národní gardy v Estelí ho zvěčnila americká fotografka Susan Meiselasová.
Mladý revolucionář se dostal na sandinistické plakáty, jeho muraly dodnes najdete po celé Nikaragui. Ve městě Chinandega mu dokonce vztyčili nepříliš zdařilou sochu.
Stal se ikonou západní levice, která vítězství marxistické guerilly považovala za políček Washingtonu. Jen pár let po ponižujícím americkém odchodu z Vietnamu se socialismus úspěšně exportoval na zadní dvorek USA.
A zápalná bomba z lahve od Pepsi, symbolu imperialistické kultury? To už je jen ironická třešnička na revolučním dortu…
Aráuzův dramatický rozmach a tvář zkřivená spravedlivým hněvem dodnes inspirují levicové radikály bojující proti globalizaci. Jen si vzpomeňte na pražské protesty proti MMF, před čtvrtstoletím v bouřících nuselských ulicích vznikaly prakticky stejné obrazy…
Pablo Aráuz ovšem onoho osudného dne molotovův koktejl viděl poprvé v životě. Nejdřív si myslel, že jde o jakousi petrolejku, nechápal, k čemu má při útoku na kasárna sloužit. „Kluk, který je plnil, mi odpověděl, že to je bomba. Tak jsem řekl, že ji hned vyzkouším,“ popisoval Aráuz.
Za cíl si vybral strážní věž, ve které stál gardista vyzbrojený kulometem. „Kluci mi zapálili knot, rychle se to rozhořelo, a tak jsem to hodil. Ale dopadlo to někam jinam, než jsem chtěl. Vlastně ani nevím, proč jsem nepoložil pušku na zem. Kdybych ji nedržel, určitě bych se trefil,“ líčil po letech otec deseti dětí.
O dva dny později bylo hotovo. Sandinisté obsadili hlavní město Managua a diktátor Anastasio Somoza utekl s letadlem plným peněz a ostatky svého otce do Miami. Jenže Jimmy Carter ho v Americe nechtěl, tak se uchýlil do azylu v Paraguayi, kde ho následujícího roku rozstřílelo sandinistické komando.
Předák FSLN Daniel Ortega se k moci vrátil v roce 2006 a u moci je dodnes. Bývalému partyzánskému vůdci je dnes osmdesát let a vládne spolu se svou ženou, spoluprezidentkou Rosario Murillovou. Oba mají podle nedávné novely ústavy absolutní moc, všichni potenciální rivalové skončili za mřížemi nebo v exilu.
Aráuz režim nekritizuje, na stará kolena ho hřeje teplé místo u finanční správy. Za FSLN dokonce před sedmi lety kandidoval v místních volbách. „Ta fotka je to nejlepší, co se mi kdy přihodilo. Ukazuje náš boj, naši revoluci. Někdo říká, že jsem díky ní slavný. Ale já nejsem slavný, nic jsem na ni nevydělal. Jenom jenom člověk, který bojuje za svůj lid,“ uvedl pro BBC Mundo.
Symbol abstraktní vzpoury
Se slavnou momentkou se pojí ještě jeden příběh. V době americké invaze do Iráku podle ní americká malířka Joy Garnettová namalovala velkorysou olejomalbu nazvanou Molotov a vystavila ji v New Yorku na výstavě nazvané Riot. Vůbec netušila, že fotka pochází z Nikaraguy, jenom ji zaujal hněv a energie revolučního gesta.
Záhy se jí ovšem ozval právník Meiselasové s výtkou, že svým obrazem porušila její autorská práva. Požadoval, aby podepsala licenční dohodu, podle níž by všechna práva k obrazu přešla na fotografku, která také měla být pro příště u všech reprodukcí uvedena jako autorka. Za každé další použití požadoval dva tisíce dolarů.
Joy Garnettová: Molotov (2003)
Malířka obraz stáhla ze své webové stránky, ale licenční smlouvu nepodepsala. Kauza mezitím začala žít vlastním životem. Řada umělců došla k závěru, že Meiselasová zneužívá svá autorská práva, aby cenzurovala jiné umělce. Ze solidarity ke Garnettové proto začaly její obraz sdílet na svých stránkách a přetvářet ve vlastních kolážích.
Na žalobu nedošlo, obě dámy nakonec uzavřely příměří. Meiselasová se smířila s faktem, že v době nastupujícího internetu si její nejslavnější fotografii může kdokoliv přivlastnit a použít po svém.
„Joy jsem nakonec nezažalovala, žádné licenční poplatky jsem po ní nechtěla. Ale sleduji, jak se z Pabla Aráuza stal symbol abstraktní vzpoury, jak je vytržen ze svého kontextu, a cítím, že bych ho zradila, kdybych proti znehodnocení jeho činu alespoň neprotestovala,“ vysvětlovala na stránkách Harper’s Magazine.