Pavlovičovým úkolem předloni během zásahu na fakultě bylo dostat do budovy obrovský batoh se zdravotnickým materiálem a rozdělit ho mezi kolegy. Většinu času pak strávil ve třídě ve čtvrtém patře, kde bylo nejvíce mrtvých a postřelených.
Zraněným poskytoval první pomoc, než přijeli záchranáři. V rozhovoru pro iDNES.cz se nyní k tomu dni vrátil a zároveň popsal, co policie od té doby změnila a co si myslí o kritice, že policisté mohli vraždám na fakultě předejít. Rozhovor se uskutečnil po e-mailu.
Jak často se v myšlenkách vracíte k událostem před dvěma roky?
Dost často a většinou nechtěně. Obličeje zabitých a zraněných si nevybavuju. Občas se mi ale vybaví zápach z učebny nebo si při některých slovech, jako je třeba fakulta, vzpomenu na tu fakultu.
Lze vůbec zapomenout a jít dál?
Každý z kolegů i já jsme se s tím za dva roky nějak srovnali, ale úplně zapomenout by bylo to nejhorší, co bychom mohli udělat. Nezaslouží si to oběti ani zranění. Všichni jsme od fakulty zažili velké množství rozličných situací, zákroků a vypjatých momentů, ale situaci na fakultě máme všichni v sobě a minimálně u mě je to velký motor do služby a do přípravy na další mimořádné události.
Jak se na samotný zásah díváte dnes? Vidíte ho jinak než bezprostředně po něm?
V zásadě pořád stejně. Jsem hrdý na všechny kluky a holky, kteří tam 21. prosince dojeli a sváděli boj se smrtí ve třídě. Šli eliminovat střelce. Nebo bych zmínil třeba kolegu, který nejen zachránil mnoho lidí tím, že je nenechal vystoupit z tramvaje, ale ještě běžel hledat pozici ke střelbě na protější budovu. Opravdu si myslím, že tam všichni nechali kus sebe.
Možná je ale pravda, že dnes mám ještě jeden trochu jiný pohled. Úctu k rodinám zraněných. Oni bojují celé ty dva roky se zdravím svých blízkých, a to je taky hodně náročný souboj. Stejně tak boj pozůstalých o vyrovnání se s touto událostí.
Někteří policejní zásah kritizovali. Jak to po dvou letech hodnotíte? Mohli jste udělat něco jinak?
Asi nebudu úplně originální a použiji otřepanou frázi, že po bitvě je každý generál. Policisté mají pár sekund na správné rozhodnutí a jsem přesvědčen, že v té vteřině se každý z nich rozhodoval podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.
Když dnes víme, že byl střelec před útokem více než hodinu v budově, můžeme hodnotit odjezd kolegů do jiné budovy jako chybu. Já jsem však přesvědčen, že kdybych byl v jejich kůži, udělal bych totéž, protože jeli na místo, kde ze získaných informací předpokládali, že hledaný bude.
Co je ale potřeba zmínit, je to, že se policie z celé události poučila a rozhodně jsme před kritikou nezavřeli oči. Ukázalo nám to věci, kterým se musíme ve výcviku věnovat, a postupy, které se musí nastavit. Hodně jsme se poučili například v oblasti školení, která policie doporučuje školám a dalším institucím.
Využil jste po zásahu pomoc psychologa?
Ne. Byla mi opakovaně nabídnuta, víceméně nařizovaná, ale nevyhledal jsem ji. Spíš jsem šel cestou rodiny. Měsíc před událostí se mi narodila dcera a ta byla spolu se ženou nejlepší terapií. Hodně mi také pomohly rozbory té situace s kolegy, kteří tam byli. A nebudu lhát, většinou to bylo s panákem v ruce.
Ovlivnil ten den nějakým způsobem vaši další práci? Nebo váš každodenní život?
Samozřejmě. Ovlivnil jak práci, tak i osobní život. V osobním životě hlavně v tom ohledu, že jsme hodně citliví na dcerku a obecně na téma dětí. Už teď vím, že než půjde do školy, půjdu tam a uděláme učitelům školení, jak lze rozpoznat hrozbu útoku a jak mají postupovat, když k útoku dojde, včetně výcviku první pomoci. Také se daleko víc dívám kolem sebe, hlavně když jsme s malou a s manželkou.
V pracovním životě jsme se s kolegy hodně zaměřili na výcvik první pomoci, ale také na taktiku samotného zákroku. Není to tak, že bychom ji před útokem necvičili, ale třeba to, že střelec vylezl na ochoz, byla relativní novinka. Od té doby si ve výcviku vymýšlíme opravdu různé varianty a připravujeme se na ně.
Situace celkově ovlivnila i moje profesní směřování. Na jaře 2025 jsem dostal nabídku přesunout se na policejní prezidium, konkrétně na Ředitelství služby pořádkové policie, kde jsem měl na starost zásahové jednotky. Byl to pro mě velký kariérní posun a velmi zajímavá práce. Když mi ale vedení Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy koncem srpna 2025 nabídlo nově zřízenou pozici hlavního koordinátora ochrany měkkých cílů za krajské ředitelství, neváhal jsem ani vteřinu a nabídku přijal. Možná právě proto, že mám zkušenost z fakulty, se s kolegy snažíme udělat maximum pro to, aby se podobná situace už nestala. Vím, proč to s Martinem, Honzou, Lukášem, Davidem, Jirkou a mnoha dalšími děláme, a děkuji, že můžeme.
Můžete říct víc o cvičeních na podobnou situaci, které jste od té doby měli?
Měl jsem cvičení z pozice toho, kdo je organizuje, byl jsem ale i v pozici zasahujícího nebo pozorovatele, a to po celé České republice. Policie se na takovou situaci připravuje od roku 2008 a po fakultě si všichni uvědomili, že je opravdu potřeba ji trénovat. Zároveň se zvýšila i ochota škol poskytovat nám pro takové výcviky své prostory.
Udělala policie nějaké systémové změny v reakci na tehdejší události?
Měl jsem možnost být spolu s kolegy iniciátorem některých změn. Například se výrazně změnil pohled na výcvik první pomoci. Všichni pochopili, že je opravdu potřeba, a zvedla se i ochota odpovědných funkcionářů například nakupovat zdravotnický materiál. Pod vedením kolegů z Útvaru policejního vzdělávání a služební přípravy například vznikl kurz TECC Advanced, který vychází ze zkušeností z fakulty a je zaměřený na zvládnutí velení při podobných situacích. Systémovou změnou je určitě i úprava taktických postupů, nákup nových zbraňových systémů a mnoho dalšího.
Systémovou změnu to přineslo také v zaměření na signály radikalizace, kterými útočníci procházejí, a na práci s nimi ještě předtím, než dojde k samotnému útoku. Tady je velká šance, že si signálů všimne okolí potenciálního útočníka a začne situaci řešit, včetně kontaktování policie. Mám možnost s kolegy, kteří se této problematice věnují, spolupracovat. Jsou to opravdu profesionálové.
Vrátil jste se od té doby na fakultu? Navštívil jste pietní místa?
V bezprostředních týdnech po události jsem byl jak v samotné budově, tak i v nejvíce zasažené třídě. Na místě jsem byl i proto, že to policie ještě řešila. Cíleně to ale nevyhledávám. S kolegou Lukášem, který tam také zasahoval, jsme se shodli, že jízda kolem budovy Filozofické fakulty už nikdy nebude stejná jako před útokem.
Byl jste od té doby v kontaktu s někým, koho jste zachraňovali? Máte o nich nějaké informace?
Osobně jsem nikoho ze zraněných nevyhledal. Popravdě nevím jak a možná ani proč bych to dělal a jak bych takovou návštěvu začal. Myslím, že kromě jednoho kluka a samozřejmě kolegů, kteří celou věc vyšetřovali, to neudělal nikdo.
Měli jsme jednu schůzku, kterou organizovala Probační a mediační služba, kde byli policisté, zranění i jejich rodiče. Když rodiče děkovali policistům za životy svých dětí, které byly ve třídě, málokdo z těch tvrdých chlapů udržel slzy.
Když jsme spolu mluvili před dvěma lety, říkal jste: „Jestli si máme něco ze zásahu odnést, tak to, že potřebujeme navýšit zdravotnický materiál.“ Podařilo se to?
Už jsem to částečně popsal. Ano, podařilo se to. V Praze jsme na tom díky otevřené mysli vedení nebyli úplně špatně ani před útokem, ale díky fakultě se podařilo materiál ještě navýšit. Hlavně ho ale začaly nakupovat i další kraje. A jak jsem už také říkal, i policisté, kteří třeba výcviku úplně neholdovali, pochopili, že výcvik první pomoci má velký smysl.
A vlastně to je věc, kterou jsme si na tom zmíněném setkání slíbili. Utrpení, kterým si lidé na fakultě prošli, bude mít alespoň trochu pozitivní dopad.
Připravuje se policie nějak na to, že se blíží dvouleté výročí od této masové vraždy?
Na Staroměstském náměstí jsou v tuto dobu už tradičně trhy. K tomu policie samozřejmě dlouhodobě přistupuje se zvýšeným výkonem služby. Určitě v období kolem výročí dojde k ještě výraznějšímu posílení.
Myslíte si, že je společnost lépe připravená, pokud by přece jen k podobné události došlo?
Dobrá otázka a zvažuji, jak moc mohu být upřímný. Policie – a to ani ve spolupráci s armádou, městskou policií a dalšími složkami – nikdy nebude moci být na každé křižovatce, u každé školy nebo v každé stanici metra. Velká část odpovědnosti leží na každém jednotlivci i na každé instituci.
Jde o to dívat se kolem sebe a všímat si změn chování lidí v našem okolí, například že se z ničeho nic začínají zajímat o zbraně nebo se chovají jinak, podivně. A také se reálně začít víc věnovat tomu, čemu můžeme říkat situační pozornost. Prostě se dívat, s kým jsme třeba v metru, co se tam děje a podobně. Bohužel když vidím počet lidí koukajících do telefonů, navíc ještě se sluchátky na uších, jsem trochu skeptický.
Ale ať končíme pozitivně. Je opravdu hodně škol a institucí, které se své bezpečnosti začaly věnovat, investují do ní čas i peníze, a za to jim patří můj dík.