Kostel má půdorys pěticípé hvězdy a ambity (ochozy), které ho obepínají, mají půdorys deseticípé hvězdy. To ale člověk stejně z fleku nespočítá, jenom tak nějak vidí tu hvězdu – pět hvězd je symbolem Nepomuckého, pět ran Kristových. A člověk tak nějak vidí, že ten kostel je plný symbolů jako šifra mistra Santiniho.
Uvnitř je neuvěřitelné světlo, protože Jan Blažej Santini pracoval s odrazem, a zdi se osvětlují navzájem. Dokonce se tam odráží na zeď světlo skrz barevná okna, takže po nich někdy kloužou duhové odlesky, jak jsem tam sám viděl. Tím, jak je chodba v ambitech zakřivená do hvězdy, přijde vám, že vám trvá hrozně dlouho, než areál obejdete kolem dokola.
Návštěvník jen stěží pobere, že ty složité křivky a jejich výpočty architektovi všude geometricky vyšly a kostel šel postavit. Uvnitř je i modýlek, na kterém teprve pochopíte půdorys.
Máme tam 50minutovou prohlídku, ale průvodkyně Milada nás „varuje“, že i o pouhé symbolice Zelené hory dokázala jednou mluvit hodinu. Věřím jí to. Na to, že je to stavba zapsaná do UNESCO a takový unikát, stojí vstupenka ještě docela přijatelných 150 korun. Byl jsem tam na prohlídce před lety, když stavbu ještě obklopoval hřbitov, a pak až teď. Hřbitov byl později zrušen a přemístěn, aby nerušil dojem poutního kostela. Paní Miladě naštěstí za hodinu začne další prohlídka.
Chromý ďábel
Santini stavěl poutní kostel svatého Jana Nepomuckého na objednávku opata Vejmluvy. Ten byl vizionář, protože Janovi Nepomuckému chtěl dát „jeho“ kostel dřív, než ho svatořečili (což se stalo až v roce 1729). Zelená hora se opravdu jmenuje podle Zelené hory u Nepomuku (dnes asi známější skrz Černé barony).
I když si Santiniho představujeme jako Itala, byl italského původu jen ze čtvrtiny. Také byl – jak by se dnes řeklo – handicapovaný a dokonce se někdy ironicky podepisoval „chromý ďábel“. Osudové je i to, že Zelenou horu autor 80 staveb po celém Česku dokončil rok před smrtí (1722).
Nahoře u stropu je patrná červená plastika jazyka.
O zajímavostech Zelené hory by se určitě dala napsat celá kniha, tak se omezím jen na pár kuriozit. Všimněte si, že na střeše jedné z kaplí v ambitech stojí socha s dalekohledem. Má ho namířený na hvězdu Polárku.
Číselné symbolice se tu podřizují i detaily, dokonce i dlaždice na zemi jsou pětiúhelníkové (i když ne všechny). Až při pohledu z balkonů, na které se chodí v rámci speciální prohlídky nazvané „Až na vrchol“, zjistíte, že ty dlaždice dávají dohromady obrazec.
Další specialitou je tu takzvaná Nikodémova noc – každého šestnáctého v měsíci se koná večerní prohlídka za tmy, kdy má kostel úplně jinou atmosféru. Nikodém je postava z Bible, která přišla za Ježíšem v noci. Vás přijmou večer Nepomucký a Santini.
Detektivka o architektuře
Zelená hora se objevuje samozřejmě i v populární kultuře. Nejznámější dílo je podle mě kniha známého spisovatele Miloše Urbana „Santiniho jazyk“, což je mimochodem detektivka. „Cit se ukrývá v číslech, obloucích klenby a ve světle, co proniká oknem,“ říká tam jedna z postav na Zelené hoře. Urban si také všiml, že pět Santiniho kostelů na mapě Česka dává dohromady tvar souhvězdí Blíženců.
Na dohled od kostela, ale to už je spíš shoda okolností, vede i hranice Čech a Moravy a u vodní nádrže Pilská na kraji Žďáru ji vyznačuje svérázný hraniční kámen se sochami orlice a lva. Nevím jen, co to má znamenat, že se lev k orlici natáčí poněkud zády. Čechy se asi stydí za Moravu.
Úplně nejvýše je v interiéru poutního kostela červená plastika jazyka. Červená se tam u stropu. Nepomucký přece podle legendy neprozradil zpovědní tajemství a z hrobu vyndali jeho neporušenou tkáň jazyka. Až podle posledních výzkumů to spíš byla mozková tkáň, ale to je jedno.
Traduje se že když okolí kostela zachvátil požár, málem se oheň dostal skrz prohořívající jazyk do interiéru. Ale nakonec nedostal, jazyk vydržel a „zachránil“ celou budovu.