V uplynulém desetiletí prošly energetické systémy na východním křídle Evropské unie zásadní přeměnou. Zahájená postupná transformace poháněná klimatickými ambicemi, přerostla do krizového řízení. Hlavním důvodem se stalo geopolitické napětí způsobené ruskou invazí na Ukrajině. Tyto šoky odkryly, jak úzce jsou energetické systémy propojeny s národní bezpečností i ekonomickou stabilitou, napsal ve své analýze portál Euractiv[1].
Jak na tuto výzvu reagovalo devět zemí východního křídla EU – Bulharsko, Česko, Finsko, Maďarsko, Lotyšsko, Litva, Polsko, Rumunsko a Slovensko? Do krize vstupovaly s rozdílnými energetickými mixy i odlišnou mírou připravenosti. Přerušení ruských dodávek v roce 2022 nepřineslo jednotnou regionální strategii, ale spíše mozaiku národních přístupů. Zároveň zvýraznilo napětí mezi klimatickými cíli, konkurenceschopností a veřejnou podporou.
Energetické mixy a politické priority
Ačkoli všech devět zemí funguje v rámci stejného regulačního rámce EU, jejich strategické směřování se výrazně liší v závislosti na politických rozhodnutích i historicky dané infrastruktury.
Finsko a Lotyšsko jsou příklady relativního souladu mezi klimatickými cíli a dlouhodobým plánováním. Finsko propojilo investice do obnovitelných zdrojů a jaderné energetiky s hlubokou integrací do severských trhů s elektřinou. Lotyšsko se vydalo cestou založenou především na obnovitelných zdrojích, zejména vodní energii, a regionální spolupráci. „Je v tom jednoduchá ekonomická logika. Příjmová stránka projektů se výrazně nezměnila, ale výdajová ano. Solární panely zlevnily,“ uvedl Igors Kasjanovs, hlavní ekonom Nordic Investment Bank.
Litva prošla rychlým posunem od mixu, jemuž dříve dominoval plyn, k systému, v němž již do roku 2023 tvořily většinu instalovaného výkonu solární a větrné elektrárny. Plánovaná synchronizace pobaltských sítí s kontinentální Evropou pro zemi zároveň znamenala definitivní přetržení vazeb na energetickou infrastrukturu ze sovětské éry.
Česko a Slovensko vsadily na dekarbonizaci prostřednictvím jaderné energie s cílem zachovat stabilitu průmyslové výroby. Slovensko zvolilo cestu rychlosti a efektivity: spuštění třetího bloku v Mochovcích zvýšilo podíl jádra na výrobě elektřiny na více než 60 procent. Česko postupuje opatrněji – řídí pomalejší útlum uhlí, zachovává stabilní roli jádra a zároveň rozšiřuje kapacity solárních elektráren, píše Euractiv.
Polsko a Bulharsko kladou důraz především na bezpečnost dodávek, zároveň však narážejí na strukturální omezení. V Polsku zůstává uhlí klíčovým stabilizačním prvkem, ačkoli kapacity větrných a solárních elektráren rychle rostou, což zvyšuje potřebu nákladného vyvažování soustavy.
Bulharsko zaznamenalo posun směrem k solární a nízkouhlíkové výrobě, uhlí zde však nadále hraje významnou roli. Rumunsko zase vsadilo na vysoce diverzifikovaný mix vodní, jaderné a plynové energie i obnovitelných zdrojů. Plán těžby plynu v Černém moři odráží pragmatický přístup k domácím zdrojům jako k přechodnému nástroji.
Maďarsko zůstává specifickým případem. Jeho energetická politika dlouhodobě upřednostňuje cenovou stabilitu a státní kontrolu před tržně orientovanou dekarbonizací. Energetický mix je i nadále silně závislý na plynu a jádru, diverzifikace hraje druhořadou roli.
Energetická odolnost po ruské invazi
Ruská invaze v roce 2022 fungovala jako zátěžový test, který odhalil tři odlišné přístupy k řízení rizik. Polsko vstoupilo do krize s vysokou mírou odolnosti. Varšava považovala závislost na Rusku za strategickou hrozbu již deset let a díky investicím do zkapalněného zemního plynu LNG (Liquefied Natural Gas) infrastruktury a plynovodu Baltic Pipe dokázala v roce 2022 ruský dovoz zcela ukončit. Litva podobně využila své dřívější investice do LNG terminálu k dokončení odpojení od ruského plynu a urychlení rozvoje obnovitelných zdrojů.
Finsko prošlo zásadním politickým obratem. Země, která byla dříve silně závislá na ruském dovozu a plánovala jadernou elektrárnu stavěnou Rosatomem, po invazi a následném vstupu do NATO udělala tvrdý řez. „Dříve Finsko uplatňovalo politiku pragmatické angažovanosti s Ruskem. Energetická odolnost se však stala klíčovým bezpečnostním cílem,“ poznamenal expert Szymon Kardaś z European Council on Foreign Relations. Finsko výpadek dodávek absorbovalo díky krizovému plánování a integraci se severskými trhy.
Česko zareagovalo také rychle. Navzdory vysoké výchozí exponovanosti zajistila státní společnost ČEZ kapacity LNG v Nizozemsku a Německu, zatímco rozšíření ropovodu TAL-IKL umožnilo nahradit ruskou ropu. Bulharsko po zastavení dodávek plynu také rychle diverzifikovalo prostřednictvím LNG a propojovacích vedení, ačkoli jeho reakci brzdila politická nestabilita.
Slovensko posílilo elektroenergetickou odolnost díky jádru, avšak pro pomalou diverzifikaci zůstává silně závislé na dovozu ruského plynu a jaderného paliva. I Maďarsko se vymyká tím, že udržuje úzké energetické vazby s Ruskem. Ruský plyn a ropa zůstávají klíčové a vláda nadále podporuje projekt jaderné elektrárny Paks II ve spolupráci s Rosatomem, což zpochybňuje jeho dlouhodobou odolnost. „Případy Maďarska a v menší míře Slovenska ukazují, že politická rozhodnutí zůstávají při formování energetické závislosti stejně důležité jako geografie,“ podotkl pro Euractiv Kardaś.
Cena a konkurenceschopnost
Po roce 2022 se východní část EU soustředila na řešení energetické „trilemy“ – cen, stability dodávek a konkurenceschopnosti. Země s diverzifikovanými systémy a silným propojením, jako například Finsko, dokázaly ceny relativně rychle stabilizovat. Finský model přilákal energeticky náročná odvětví, například datová centra, přestože země zůstává citlivá na výkyvy počasí. Lotyšsko a Litva spoléhaly na regionální integraci trhu, která zmírnila volatilitu. Vyhnuly se plošným cenovým regulacím ve prospěch cílené podpory, což však vystavilo domácnosti vyšší inflaci.
Česko a Rumunsko zajistily fyzickou bezpečnost dodávek, stalo se tak však na úkor vysokých nákladů. V Česku ceny energií v poměru ke kupní síle zatížily domácnosti a také průmysl. V Rumunsku udržují konečné účty vysoce daně a poplatky za přenos, a to navzdory diverzifikovanému výrobnímu mixu. Oba příklady ukazují, že samotná bezpečnost dodávek nezaručuje konkurenceschopné ceny.
Polsko se opřelo o cenové stropy a kompenzace, aby zmírnilo náklady systému závislého na uhlí, což vytvořilo výrazný fiskální tlak. Slovensko a Bulharsko využívaly regulované ceny k tlumení sociálního napětí, přičemž náklady přenášely na stát nebo průmyslové spotřebitele. Maďarsko udělalo z administrativní kontroly cen ústřední politický nástroj. Ačkoli tím izoluje domácnosti od tržních výkyvů, oslabuje motivaci k efektivnosti a investicím, což může z dlouhodobého hlediska oslabit konkurenceschopnost země.
Krize ukázala, že dlouhodobé deformování cenových signálů často pouze odkládá nezbytné investice. Skutečná odolnost vyžaduje nejen krizová opatření, ale také strukturální reformy trhu.
Budíček pro Evropu
Východní křídlo EU čelí společným výzvám: otázkám energetické bezpečnosti, vysokým cenám a potřebě chránit kritickou infrastrukturu. Tyto výzvy vytvářejí logický základ pro spolupráci, kterou však často brzdí politická roztříštěnost.
Nejsilnějším motorem spolupráce je bezpečnost. V Pobaltí, Polsku a Finsku je ochrana LNG terminálů a propojovacích vedení sdílenou strategickou prioritou. Pobaltský region je příklad úspěchu, kdy synchronizace sítí a sdílená infrastruktura přiblížily národní systémy k vnitřnímu trhu EU. Rumunsko sehrálo konstruktivní regionální roli i podporou energetické bezpečnosti Moldavska.
Rozdílné národní zájmy však komplikují širší sbližování. Visegrádská skupina bojuje o udržení relevance pro rozdílné postoje k Rusku i ke klimatické politice. Jakub Wiech, šéfredaktor portálu Energetyka24, upozorňuje, že region trpí nedostatkem vůdcovství, absencí společné strategické vize a tendencí upřednostňovat krátkodobé národní zájmy. Jako příklad uvádí polsko-český spor o důl Turów[2], který ilustruje, jak úzké kalkulace podkopávají důvěru.
Kardaś naznačuje, že nejreálnější formou spolupráce jsou konkrétní infrastrukturní projekty spíše než široká politická shoda. „Existují oblasti, ve kterých může být koordinace realistická i přínosná, včetně modernizace infrastruktury podporované EU,“ poznamenává. Právě vnější šoky jako ruská agrese a mechanismy financování EU se ukázaly jako nejúčinnější katalyzátory koordinace.
Krize roku 2022 potvrdila, že energetická odolnost závisí jak na dlouhodobé strukturální připravenosti, tak na schopnosti rychlé adaptace. Odhalila limity politiky založené na „pohodlnosti“ a na předpokladu, že ruská energie je racionální ekonomickou volbou.
Toto poučení přesahuje samotnou energetiku. Změny v prioritách USA a vzestup Číny zdůrazňují, že Evropa se musí více opírat o vlastní kapacity. Zkušenost východního křídla ukazuje, že energetickou politiku nelze oddělit od bezpečnosti a konkurenceschopnosti.