Fotografie z října 1969 působí na první pohled jako dokonale nasvícený studiový portrét. Rozesmátá žena má vlasy zahalené do tradičního palestinského šátku kefíja, její jemné rysy dávají vzpomenout na křehkou krásu Audrey Hepburnové. V rukou však nesvírá filmový scénář, ale pušku AK-47.
Další fascinující detail objevíme na druhé fotografii, kterou tehdy pořídil fotograf agentury AP Eddie Adams. Chálidová má na ruce prsten, ale rozhodně nejde o běžný šperk. Vyrobila si ho z nábojnice a pojistky prvního granátu, jejž použila při svém výcviku. Dokonalý paradox křehké ženské krásy a brutálního násilí.
Fotografie vznikla krátce poté, co Chálidová úspěšně unesla let společnosti TWA a po přistání v Damašku odpálila pilotní kabinu. Nebyla žádná militantní islamistka jako dnešní hamásníci. Patřila k Lidové frontě pro osvobození Palestiny (PFLP), sekulární marxistické organizaci, která cílila na světovou revoluci a byla radikální ideologickou konkurencí Arafatova Fatahu.
Pro nás je to už jen vzpomínka na nepředstavitelnou dobu, kdy únosy letadel nebyly vnímány optikou 11. září, ale jako politický nástroj všemožných revolučních a povstaleckých organizací, jejichž boj si radikální levicové hnutí na Západě romantizovalo.
Lajla Chálidová v rozhovoru pro The Guardian svůj podíl na útocích na civilní cíle popsala zcela pragmaticky: „Pro nás to nebyl únos. Nebrali jsme rukojmí. Byla to strategická zbraň, jak položit světu otázku: kdo jsou Palestinci?“
I na stará kolena tvrdí, že dostala přísné instrukce neubližovat cestujícím, osobně se jim prý omlouvala za způsobený šok. Přesto přiznává, že v kritických momentech cítila strach.
Přílišná sláva a plastika
Fotka se pro ni stala dvousečnou zbraní. Proslavila ji po celém světě a udělala z ní půvabný symbol palestinského boje, což se teroristce pracující v utajení vůbec nehodilo. Její tvář náhle znali pohraničníci i agenti tajných služeb na každém letišti.
Aby se mohla vrátit do akce, podstoupila šest plastických operací nosu a brady. Zákroky probíhaly bez anestezie. Odmítla chodit po světě s tváří ikony, protože prý měla vyšší a vznešenější cíle. Musela se zbavit vlastní krásy, aby mohla pokračovat v boji proti Izraeli.
Změna identity zní jako scénář ze špatného hollywoodského filmu, ale Chálidové se vyplatila. V roce 1970 se pokusila unést letadlo společnosti El Al směřující z Amsterdamu do New Yorku. Tentokrát však akce selhala, jejího parťáka na palubě Boeingu 707 zastřelili a Chálidovou přemohli.
Letadlo nouzově přistálo na Heathrow a Chálidová strávila dalších osmadvacet dní ve vězení. Pak ji britský premiér Edward Heath nechal vyměnit za západní rukojmí. Na krátký pobyt v britském kriminále dodnes s láskou vzpomíná.
„Lidé byli velmi milí. Na cele jsem měla dvě policistky a pořád jsme probírali naši věc a utrpení. Když mě pustili, tak jsem jim poslala knihy o Palestině. Požádaly mě o ně. Psaly jsme si. Jedna z nich měla problémy se svým přítelem, tak jsme to často probíraly,“ vzpomínala pro The Guardian.
Che Guevara v sukni
Možná nejslavnější teroristka dvacátého století se narodila v roce 1944 v Haifě. V pouhých čtyřech letech se během takzvané nakby stala uprchlicí v Libanonu a právě ztráta domova formovala její celoživotní nenávist vůči Izraeli. Při prvním únosu letadla dokonce přiměla pilota, aby prolétl nad Haifou, aby své rodiště po dlouhé době znovu spatřila.
V rozhovorech působí jako celoživotní radikálka, která si zapaluje jednu cigaretu od druhé. Ve světě je vnímána jako feministická ikona, ale její vztah k hnutí za ženská práva nebyl vždy jednoznačný. Zpočátku tvrdila, že zastupuje Palestince, nikoliv ženy, a že ženy se v boji musí vyrovnat mužům. Teprve později svůj postoj zmírnila a uznala, že revoluce musí zahrnovat i život samotný, lásku a mateřství. Ona sama přivedla na svět dva syny.
Dnes její mediální a veřejný obraz kopíruje silně polarizovaný pohled na blízkovýchodní konflikt. Zatímco pro mnohé na levici a v rozvojovém světě zůstává „Che Guevarou v sukni“ a její portréty zdobí ulice jako symbol revoluce a ženské síly v dominantně mužském světě ozbrojeného boje, na Západě je situace odlišná.
Mural Lajly Chálidové, jež je zobrazena po boku lídra Organizace pro osvobození Palestiny Jásira Arafata. (10 listopadu 2014)
Mural Lajly Chálidové na hranicích uprchlického tábora na Západním břehu nedaleko Betlému. (24. března 2024)
Podle Izraele, USA a Evropské unie patří jednoznačně mezi členy teroristické organizace. Kritici upozorňují, že její činy bezprostředně ohrozily stovky civilistů a PFLP měla na rukou krev nevinných obětí. Sama Chálidová označení „teroristka“ odmítá a tvrdí, že skutečným terorismem je okupace její země.
I po osmdesátce zůstává věrná své radikální linii, což potvrdila i ve své reakci na útok Hamásu ze 7. října 2023. Zatímco západní svět byl šokován brutalitou invaze, Chálidová ji v rozhovoru pro Mondoweiss[1] označila za „historickou, nikoliv jen vojenskou operaci“.
Podle ní šlo o nevyhnutelný důsledek desetiletí trvající okupace. „7. říjen byl nutností, muselo se to stát,“ prohlásila nekompromisně. „Jak dlouho jsme měli zůstat v takovém stavu? To je ta velká otázka. Do kdy?“
Její rozporuplné prohlášení a skandály mají i českou stopu. Výraznou kontroverzi způsobila její návštěva Evropského parlamentu v roce 2017, kam ji pozvala skupina levicových poslanců. Během svého vystoupení přirovnala sionisty k nacistům a prohlásila, že dokud bude na palestinském území jediný sionista, mír nebude.
Její bruselský projev vyvolal ostrou reakci, přičemž český europoslanec Tomáš Zdechovský tehdy inicioval stížnost, která vedla k zásadní změně pravidel a systematickému odepírání vstupu do Evropského parlamentu osobám a skupinám zapojeným do teroristických činů.
Příběh fotografie Lajly Chálidové tak zůstává hlavně svědectvím doby, kdy se hranice mezi popkulturou a politickým násilím nebezpečně stíraly. Ač se ani její tváři nevyhnul zub času a plastické chirurgie, zůstává jedním z nejvíce polarizujících obrazů konfliktu na Blízkém východě.
References
- ^ Mondoweiss (mondoweiss.net)