„Ahoj, jsem César, těší mě. Peklo má zavřeno, proto jsem tady.“ Chlapík, který mě svérázně vítá na palubě své lodi v indonéském přístavu Labuan Bajo, vypadá jako Lucifer, směje se jako Lucifer a na černé hrudi nosí luciferský rudý nápis Hell was closed. S tímhle ďáblem mě čeká plavba do pekla. Rajská plavba, jak se nakonec ukáže.
Ale nejdřív musím vidět to jeho peklo. Ostrov Komodo. Domov posledních draků na Zemi, jak říkají domorodci, kteří o tom vědí víc než dost. S obrovitými nenasytnými varany sdílejí životní prostor – co do populace půl na půl, ještěrů i lidí žijí na ostrově Komodo shodně asi dva tisíce. Ovšem na ploše deset krát čtyřicet kilometrů vládnou draci – lidé bydlí v jediné zátoce, zvířata jsou všude. Včetně té vesnice.
Snad i proto nocujeme na lodi, ačkoli na pevnině funguje turistické ubytování v rodinách. Náš lodník je očividně znalec, ráno přirážíme ke komodskému pobřeží jako úplně první, ještě před východem slunce. Kotvíme a čekáme, sami na pevninu nesmíme.
Záhy dorazí další dvě bárky, jedna výletnická a jedna s rangery ostrovního národního parku. Konečně smíme opustit loď. Vylodilo se nás onoho rána sotva třicet návštěvníků, rangeři jsou zatím v přesile. Což nemůže být mezi nevyzpytatelnými draky nikdy na škodu. Navíc jsou k zahnání ještěrů vyzbrojeni dlouhými dřevěnými holemi, na konci ve tvaru V.
Ptačí hnízdo pro draky
Na první pohled rozhodně žádné peklo. Suchou nohou dojdeme díky obřímu přístavnímu molu z lodi až k velkolepé kamenné vstupní bráně do národního parku Komodo, za ní nás u třímetrové sochy varana v životní velikosti vítá ranger Dindi s dvěma pobočníky: „Žádné dlouhé řeči, jdeme do džungle, teď ráno je nejlepší čas. Hlavně se držte okolo mě a parťáků, ať si vás drak nedá k snídani!“
To jako vážně? Troufne si komodský drak i na člověka? „Osobně se víc bojím kobry nebo zelené zmije, které jsou tu taky, ale pár lidí už draci sežrali, občas se vydají k nám do vesnice ve vedlejší zátoce,“ povídá ranger, zatímco kráčíme komodskou džunglí.
Nepředstavujte si nějakou pionýrskou výpravu s mačetou, to ani náhodou. Krajina okolo sice může se špetkou fantazie připomínat dinosauří éru, ale cesta vyznačená pro turisty je spíš taková pěší šotolinová dálnice. Kdo se na ní drží pokynů strážců, ten bude v bezpečí.
„Nejhorší jsou návštěvníci z Číny, vůbec nerespektují pravidla. Ale mají štěstí, draci jim zatím neublížili.“ O to překvapivější je národnost dvou historicky známých turistických úmrtí na ostrově Komodo: draci tam smrtelně napadli Švýcara a Singapuřana, tedy obyvatele dvou států proslulých nejvyšším respektem k předpisům.
„Švýcara v sedmdesátých letech draci sežrali, protože se oddělil od skupiny. Na víc lidí pohromadě si netroufnou, ale on se vydal sám do džungle a nevšiml si, že ho drak pronásleduje. Neměl šanci. Singapuřan podlehl před pár lety zraněním poté, co ho draci pokousali. Mají totiž v tlamě smrtící koktejl jedu a bakterií,“ vykládá ranger, zatímco nás vede k dračímu hnízdu.
To je tedy pekelná kuriozita. Dindi vypráví, že obří hnízdo ve skutečnosti nestaví drak, ale divoká ostrovní slípka tabon. Pták prý navrší hromadu půdy asi metrové výšky a víc než dvoumetrového průměru, do níž pak snáší vejce. Jakmile se taboni vylíhnou, číhají kolem hnízda varaní samice – jednak aby si pochutnaly na čerstvém ptačím masíčku, jednak aby nakladly do připravené hromady vlastní vejce.
Ale pozor – pravá pointa přichází teprve s líhnutím varaních mláďat: draci totiž číhají u hnízda znovu, aby sežrali vlastní mláďata! Ta proto okamžitě po vylíhnutí prchají na stromy, kam se dospělý varan nevydrápe. „Draci jsou ohromně chytří a vědí, že kdyby se neustále rozmnožovali, ostrov by je neuživil. Tímto na první pohled krutým způsobem kontrolují vlastní populaci,“ vysvětluje ranger.