Vaše původní profese manažerky business developmentu v softwarové firmě nemá s focením nic společného. Jak se tedy ze záliby stala práce?
Při cestování jsem zjistila, že natáčení a fotografování je něco, co by mě mohlo naplňovat. Chtěla jsem tomu dát šanci. Po návratu z cest jsem proto investovala do prvních online kurzů a začala jsem točit svatby. Od toho jsem ale rychle přešla k focení, protože to je rychlejší proces a mě to baví. Navíc každý jeden snímek už je takovým kouskem umění.
Zůstala jste na začátku jen u svateb?
Já jsem vlastně svatby nikdy nefotila. Natáčela jsem je ještě před dětmi a s dětmi už mi to nevyhovovalo časově. Focení tedy začalo takovou „klasikou“ – focením rodin. Sama jsem už byla maminkou a měla jsem kolem sebe dostatek rodin, které mi mohly dát zpětnou vazbu.
Myslím, že fotografů byla a je spousta. Jak těžké pro vás bylo shánět si zakázky?
Paradoxně právě na tom začátku to byl pro mě docela snadný proces. Nabídla jsem focení svému okolí v nějakém množství zdarma, a pokud chtěli fotek více, mohli si je připlatit. A většinou si je opravdu chtěli přikoupit. To pro mě byl důležitý kompas kvality mé práce. Čím více focení jsem takto nabídla, tím rychleji mi podnikání rostlo skrze doporučování.
A dalo se tím hned ze začátku uživit?
Focením se na začátku podle mého názoru uživit nedá. Je to jako každé jiné podnikání. Než se vám podaří vybudovat si síť klientů, nějakou dobu to trvá. Obzvlášť pokud můžete práci věnovat jen pár hodin, a tak je to z velké části spíš o operativě než o budování značky a práci na podnikání jako takovém.
Kdy přišla změna? Kdy jste pochopila, že byste se v rámci fotografie chtěla zaměřovat jinak?
Chtěla jsem k focení rodin přidat nějaké ateliérové focení. Hlavně kvůli tomu, že focení rodin venku se nedá dělat po celý rok. Ne v našich klimatických podmínkách, kde je více než polovinu roku chladno a zataženo. A taky je část roku velmi brzy tma.
Takže jste se rozhodla pro pořízení vlastního ateliéru?
Přesně tak, časem jsem k tomu dospěla. A cítila jsem, že kromě focení rodin se chci věnovat i business portrétům či brandovému focení, protože mi tento svět je blízký a věřím, že dobře vypadající portrét má velkou sílu. Pomáhá lidem se dobře prezentovat a díky tomu se i skvěle cítit.
Takový profesionální portrét, to už je ale „jiná liga“ oproti focení rodinek, ne?
Je to jiný žánr a vyžaduje tak jiný přístup. Focení rodin je takový „fičák“. Nejde o dokonalost. Snažíme se hlavně o to, aby to bavilo děti a abychom měli zaznamenané autentické úsměvy, které vzniknou při různých situacích. Třeba když děti běhají, nebo je polechtáte. Většinou se fotí venku na přirozeném světle, takže není potřeba příliš mnoho technických dovedností.
Profesionální portrét má prezentovat klienta navenek. Většinou chce působit příjemně a uvolněně. A proto by měl být i fotograf sám uvolněný a napojený na klienta, aby to tam „mohlo vzniknout“, aby výsledek splnil očekávání. Další odlišností je třeba to, že portréty se většinou fotí za použití umělých světel a je potřeba umět pózovat. To vše by se mělo dít ideálně poměrně rychle.
Vraťme se ještě k tomu ateliéru. Jak náročné je vhodný prostor sehnat?
Přijde na to. Je možné si udělat studio doma, ale to já osobně považuji za nepraktické. Navíc všem klientům nemusí být příjemné chodit k fotografovi domů. Druhou možností je si studia pronajímat. Jenže to má také spoustu nevýhod – máme tak omezenější čas na focení, musíme plánovat s ohledem na kapacitu studia, rezervační poplatky, potřeba se přesouvat s technikou…. Nebo můžete mít vlastní studio.
Vy jste se rozhodla pro tu třetí možnost?
Ano, vlastní studio vám poskytuje zázemí, pohodlí a kreativní prostor. Já jsem volila menší místnost o 30 metrech čtverečních, a to v ne příliš zajímavé lokaci na Praze 9, takže investice do nájmu byla snesitelná. Věděla jsem, že budu fotit i na přirozeném světle, a tak jsem potřebovala prostor, kde ho bude dostatek. A to mám, protože jsem situovaná ve čtvrtém patře, navíc naproti není žádný další dům, který by stínil. Samozřejmě by se mi líbilo mít velká industriální okna, slunce po celý den nebo větší prostor, ale takové možnosti pro mě v danou chvíli nebyly dostupné, takže jsem volila zlatou střední cestu.
A co vybavení ateliéru?
Tak to není úplně dostupná záležitost. Techniku si proto pořizuji postupně. A třeba předělání podlah, vymalování ateliéru a podobné práce jsme s manželem zvládli sami.
Dnes se vedle studiových portrétů a brandových fotek věnujete také boudoir portrétům. Dost lidí si pod tím pojmem ani nedokáže přesně představit, o co vlastně jde. Můžete to více popsat?
Jak trošku napovídá již ten název, při boudoir focení jde o intimní portrét ženy. Může být pojatý různými způsoby, podle toho, jakou svou část touží žena v dané období objevit. To znamená, že může být například jemný se zaměřením na detaily, luxusní s krásným prádlem nebo odvážný, klidně i hodně. Může být světlý nebo tajemný. Fantazii se tady meze nekladou. Nikdy ale nejde o nějaké explicitní snímky. Fotím s důrazem na atmosféru, estetiku a energii.
Takže fotíte výhradně ženy?
Ano, většina mé klientely jsou ženy.
A nebojí se ženy takového focení? Přece jen, z vašeho popisu je patrné, že je to opravdu dost intimní záležitost…
Ano, vnímám, že už jen napsat tu poptávku stojí některé ženy kus odvahy a bylo tam nějaké kratší či delší zvažování. Velká část nervozity ale většinou odpadne hned při úvodním nezávazném telefonátu.
Je to proto, že toto focení je opravdu intimní záležitost a většinou nevědí, co přesně čekat a hlavně, kdo je ta žena, která je celou touto nevšední zkušeností provede. Myslím si, že je velmi důležité, aby si klientka a fotografka lidsky „sedly“. Proto si s každou takovou ženou nejdříve voláme, aby věděla, jak focení probíhá, a aby měla možnost dopředu zjistit, jestli tento zážitek chce mít právě ode mě.
Jak poznáte, který styl boudoir portrétu bude pro danou ženu ten pravý?
Já to nepoznám. Ženy ke mně chodí, protože už si tento zážitek chtějí nějakou dobu dopřát, a právě přišlo období, kdy si řeknou, že do toho půjdou. A to ostatní už pak vyplyne samo.
Boudoir portréty fotíte také v ateliéru?
Boudoir fotím většinou u mě v ateliéru, ale nebráním se ani focení u klientky doma nebo venku.
Je o boudior zájem? A kdo jsou ženy, které se k takovému focení odváží?
Ano, zájem tu je. A kdo je typická klientka, to se nedá jednoduše říci. Pro tento zážitek si totiž chodí různé ženy, různých věkových skupin, od 20+ až po ženy 60+, které se chtějí vidět novýma očima a posílit své sebevědomí.
Mnoho žen může brzdit to, že nemají dokonalou postavu…
O tom to ale vůbec není. Nejde o dokonalé ženy. Moje klientky jsou většinou úplně běžné ženy různých „tvarů a velikostí“, které boudoir berou jako součást sebeobjevování.
Mluvíte s nimi o tom, co je vedlo k tomu, aby si dopřáli takový zážitek?
Ano, to je součást již i toho prvního telefonátu. Když totiž rozumím tomu, co klientku k focení vede, můžu se na ni lépe naladit.
Pro koho to obvykle dělají?
Boudoir focení se často pojí k nějakému životnímu období, události. Tím impulsem může být třeba svatba, těhotenství, nové začátky. Většinou to ženy dělají hlavně pro sebe a jako dárek pro partnera až jako příjemný bonus.
Kdybyste měla říct vy z vašeho úhlu pohledu, proč by takové focení měla žena vyzkoušet? Co jí to může přinést?
Každá žena má něco, co na sobě nemá ráda – i ta zdánlivě dokonalá. Boudoir může ženě pomoci vidět se v novém a krásném světle, což pomáhá posílit sebevědomí a zlepšit vztah k vlastnímu tělu. Může to být jeden z kroků na cestě k sebepřijetí.
Navíc je to moment, kdy se všechno točí jen kolem té ženy. Užije si vizáž, je vedená. Podobně jako masáž či kosmetika je to forma sebepéče, ale v rukách jí zůstanou navíc fotky, které na hodnotě porostou.
Kolik focení zvládnete za týden?
Boudoir i brandové focení je časově docela náročné, zaberou zhruba čtyři hodiny.
Ideální tak je, když mám dvě až tři focení za týden. Při takové frekvenci mám dostatek energie na to, abych tu byla jen pro klientku a dobře se na ni napojila. Zbytek týdne pak věnuji úpravám fotek, komunikaci s klienty, marketingu a dalším oblastem podnikání.
Proč jste se vlastně rozhodla fotit výhradně ženy?
Původně to nebyl záměr, ale postupně mi došlo, že moje klientela jsou zkrátka ženy.
Možná je to proto, že žiji v domácnosti s třemi muži a při práci pak vyhledávám spíše ženskou energii. Se ženami také snadněji nacházím společná témata a dokážu se na ně přirozeně napojit. A to, že pózování žen nabízí trochu více možností než u mužů, to už je jen takovou pomyslnou třešničkou na dortu.
Vrací se vám klientky?
Ano, obzvlášť ženy z podnikatelského prostředí, které potřebují dobře prezentovat svou značku na sociálních sítích.
Jste nyní spokojená, nebo máte ještě další plány?
Aby mě to stále bavilo, potřebuji se neustále někam posouvat a růst. Směrů, kam bych se mohla vydat, je poměrně mnoho, dokonce už teď mám něco v hlavě. Jen je ještě příliš brzy se o tom rozpovídat.
Věnujete se kromě focení ještě něčemu dalšímu?
Ano, být OSVČ je někdy trochu osamělá práce. A přestože pracuji s lidmi, chyběla mi spolupráce s nějakým týmem. Tu mi teď supluje divadelní improvizace.
Hrajete divadlo?
Tak bych to možná úplně nenazvala. Před několika lety jsme s pár přáteli ze Školy Improvizace založili improvizační skupinu NeDivSe, což je zkratka pro Neobvyklou Divadelní Sešlost. Scházíme se, trénujeme různé techniky a jednou za čas si zahrajeme pro veřejnost.
Zbývá vám volný čas ještě na něco dalšího?
Popravdě moc volného času mezi prací a dětmi už nemám. Když se mi podaří jednou za čas nazout běhačky, tak jsem spokojená.