Hraniční uhlíková daň tak už není pouhým cvičným hlášením, ale tvrdou ekonomickou realitou. Pro dotčené firmy představuje výraznou administrativní a v mnoha případech také finanční zátěž.
Už při postupném zavádění mechanismu nastávaly absurdní situace. Dovozci museli například zjišťovat přesné GPS souřadnice komínů a technické detaily pecí v továrnách na druhém konci světa, třeba v Číně nebo v Indii. Evropský výrobce spojovacího materiálu požadoval podle nastavených pravidel od svého asijského dodavatele data, která tento obchodní parter považuje za obchodní tajemství. Pokud je však evropská firma nedodá, hrozí jí od Bruselu pokuty.
Podniky také v minulých dvou letech narážely na technickou nestabilitu centrálního registru EU (CBAM Trader Portal), stránky padaly, případně v nich nešlo vyplnit požadované údaje. Původní nastavení CBAM bylo tak přísné, že i dovoz několika hliníkových profilů nebo krabice šroubů v hodnotě nad 150 eur vyžadoval komplexní hlášení.
Náklady na čas experta nebo konzultanta, který report vypracovával, často převyšovaly hodnotu samotného zboží. Právě kvůli této absurditě došlo k úpravě, která od letošního roku zavádí limit 50 tun zboží ročně. To sice pomůže mikrofirmám, ale střední podniky, které limit překročí, čeká složitá administrativa.
Nově pouze s certifikáty
Brusel chce pomocí CBAM zabránit tomu, aby levný, ale „špinavý“ dovoz neznevýhodňoval evropské výrobce, kteří musí platit za emisní povolenky (EU ETS). Zatím se týká odvětví, která jsou nejnáročnější na emise, jako je výroba železa a oceli, a to včetně produkce šroubů a konstrukcí, produkce hliníku, hnojiv, ale také elektřiny a vodíku.
Pokud nějaká firma importuje do EU výše uvedené materiály, vztahuje se na ni povinná autorizace. Od letošního ledna už nemůže dovážet kdokoli, ale jen subjekt se statusem schváleného deklaranta CBAM. Přitom za každou tunu emisí zabudovanou v dováženém zboží je nutno si koupit certifikát. Jeho cena bude odpovídat aktuální ceně evropských emisních povolenek. Pokud se cena povolenky pohybuje kolem 80 až 100 eur, bude to i cena za certifikát. Například pokud výroba tuny hliníku v určité zemi vyprodukuje 10 tun CO2, clo může činit až 800 eur na tunu hliníku. To může cenu suroviny zvýšit o desítky procent.
Za letošek nicméně firmy nemají platit sto procent emisí. Finanční povinnost se v tomto roce vztahuje jen na 2,5 procenta emisí a každý rok se bude zvyšovat. V roce 2030 to má být už 48,5 procenta a plná platba by měla nastat v roce 2034.
„Třinecké železárny mají nově povinnost nakupovat CBAM certifikáty pro vybrané vstupní materiály, jako je aglomerovaná ruda, DRI/HBI či některé ferroslitiny,“ potvrzuje Roman Heide, generální ředitel podniku.
Heidelberg Materials Česká republika, která je v ČR největším výrobcem cementu, se problematikou CBAM zabývá od roku 2023, kdy toto nařízení přijal Evropský parlament a Rada EU. „CBAM řešíme především z pohledu možného dovozu zboží, na které tento mechanismus dopadá. V našem případě se může jednat o výrobky ze železa nebo oceli, které potřebujeme pro opravy a údržbu našich výrobních zařízení,“ potvrzuje mluvčí podniku Klára Šestáková.
Mechanismus má stále nedostatky
Třinecké železárny jako poslední integrovaný výrobce oceli v České republice souhlasí, že uhlíkové vyrovnání na hranicích a ochrana trhu před dotovaným importem mimoevropských výrobců, kteří nejsou v systému EU ETS a zdaleka nenabízí svým zaměstnancům zázemí, jaké je standardem v EU, je důležitá. „Tyto dovozy vytvářejí naprosto nerovné podmínky. Zboží, které z politických, ekologických a sociálních důvodů stojí v EU například 100 eur, se do Evropy dováží za 20 eur,“ zdůrazňuje podnik.
CBAM z tohoto pohledu považují Třinecké železárny za principiálně správný nástroj, nicméně upozorňují na jeho nedostatky a rizika, jako je například absence okamžitého zavedení principu „utaveno a odlito“, který je nezbytný pro jednoznačnou identifikaci skutečného původu materiálu. Toto pravidlo říká, že za zemi původu oceli se nepovažuje ta, kde byl výrobek jen finálně upraven, a to například válcováním nebo lakováním, ale stát, kde byla ocel skutečně vyrobena v tekutém stavu (utavena v peci) a následně odlita do polotovarů.
„Bez tohoto mechanismu hrozí významné riziko obcházení CBAM. Jako příklad může být použit ruský materiál, který se po lehké úpravě v Turecku nebo Vietnamu tváří třeba jako turecký a poté je dovážen do zemí EU, i když podle pravidel by měl být sankcionován,“ upozorňuje podnik.
„Současná koncepce CBAM je však z našeho pohledu zatím problematická. Mechanismus lze relativně snadno obcházet, čímž nedosahuje svého základního cíle – vytvořit rovnocenné podmínky mezi evropskými a mimoevropskými výrobci,“ říká generální ředitel Heide.
Loni v prosinci představila Evropská komise poslední změny týkající se mechanismu uhlíkového vyrovnání na hranicích. Podle Marcely Kubalové, předsedkyně představenstva Ocelářské unie, jsou však navrhovaná opatření omezená jak časově (pouze na dva roky), tak i z hlediska rozsahu výrobků, kdy je například pokryta méně než čtvrtina vývozu oceli.
Významným problémem je možné obcházení pravidel CBAM takzvanou realokací zdrojů. Nedostatečně řešeny zůstávají i navazující sektory. „Probíhá obrovské lobby například ze strany automobilek, které chtějí polotovary i nadále levně dovážet třeba i z Asie. CBAM se tak prosazuje nejdříve v odvětví, kde je únik CO2 nejvíce vidět, což je i ocelářství. Ale když tu naši „zelenou“ evropskou ocel neprodáme, tak tu výrobu zastavíme,“ upozorňuje Kubalová.
S reportováním pomáhají experti
I kdyby firma dovážela čistý materiál s nízkými emisemi, samotný byrokratický proces ji stojí peníze. Vzhledem k technické náročnosti výpočtů a složitosti registru se větší podniky obracejí v souvislosti se CBAM na externí experty. Nejčastěji jde o jednu ze společností tzv. velké čtyřky (PwC, Deloitte, KPMG, EY), které mají celní týmy a také oddělení ESG zabývající se mj. problematikou životního prostředí.
Další specializované environmentální poradenské firmy se zaměřují na samotný výpočet emisí a technickou pomoc s reportováním. A nakonec celní agentury a daňoví poradci pomáhají podnikům s registrací schváleného deklaranta a komunikací s celní správou.
Nově musí data o emisích prověřit nezávislý akreditovaný ověřovatel. To je další faktura, kterou musí podniky zaplatit. Některé kvůli tomu vyčlenily zaměstnance, kteří nedělají nic jiného, než že komunikují s dodavateli v Číně či Indii a nahánějí certifikáty o emisích.
Pokud firma nesežene přesná data od výrobce, musí použít tabulky EU. Ty jsou ale úmyslně nastaveny na nejhorší, přesněji nejšpinavější možnou variantu. Podnik pak platí mnohem vyšší clo, než by musel, kdyby měl data k dispozici. Odborníci upozorňují, že za nesprávné nebo chybějící hlášení hrozí pokuty, a to deset až padesát eur za každou tunu nenahlášených emisí.
Nejasnosti do budoucna zůstávají
Mluvčí Heidelberg Materials ČR potvrzuje, že problematiku CBAM řeší firma využitím interních zdrojů, bez angažování poradenských společností.
„Tím, že nejsme pravidelným ani velkým dovozcem, nedokážeme ještě v současné době odhadnout, jak bude vypadat fungování tohoto mechanismu v praxi a jak bude probíhat spolupráce s případnými dodavateli. Rozhodující bude, zda budou zahraniční dodavatelé, na které tento mechanismus dopadne, ochotni i nadále býti „dovozci“ a plnit povinnosti importéra, či zda budou trvat na tom, že dovozcem je odběratel, který následně bude muset plnit nařízení spojená se CBAM,“ říká Šestáková.
Jak přiznává, v takových případech bude muset firma do procesů zahrnout i riziko, že od dodavatele nedostane potřebné informace. „Následně se to může promítnout i do celkového nákladu na kupované zboží, tudíž i do procesů výběrových řízení a do cenových a platebních mechanismů v kupních smlouvách,“ uvádí.
Z pohledu ocelářů je problémem neúplný rozsah pokrytí CBAM a skutečnost, že jeho plánované rozšíření přichází v omezeném rozsahu a pozdě. V důsledku toho existuje možnost dovozu přepracovaných výrobků za použití energie z uhlí nebo z jiných neekologických zdrojů. Tato skutečnost povede k likvidaci firem, které tyto výrobky musí přepracovávat za použití drahé zelené energie v EU, upozorňují.
Třinecké železárny vnímají CBAM jako důležitý nástroj ochrany průmyslového evropského trhu, který však musí být plně kompatibilní se systémem EU ETS. V letech 2026–2034 totiž dojde k postupnému a výraznému omezení přídělu bezplatných emisních povolenek až na úroveň nula procent.
„Pokud má evropské ocelářství přežít, je nezbytné nejen další zpřesnění, rozšíření a důsledné vymáhání CBAM, ale také rychlé zavedení dodatečných podpůrných opatření ze strany Evropské unie i České republiky,“ uvádí podnik.