„Nechceme nikoho nutit. Začneme mezi sebou a sledujeme, kdo se zapojí. Je to spíš taková nabídka,“ vysvětlují doktoři klauni redaktorce. Začnou inspekcí židlí. Kamil Pivoňka je přeměří a porovná s délkou nohou kolegy. Za chvíli už má Beránek jen jednu botu, tu druhou si kopou po čekárně. S pomocí jedné z pacientek pak Pivoňka kontroluje, jak si Beránek boty znovu nasazuje. Děti muže s červenými nosy nejprve pozorují s ostychem, brzy se ale do jejich čísel zapojí.
Po chvíli se klauni přesouvají dál. V chodbě narazí na maminku se starším synem. Pivoňka začne stetoskopem zkoumat mobil, který žena drží v ruce. „V jaké je kondici? “ ptá se. Společně s kolegou pak zjišťují, zda má telefon šňůrku a jestli vibruje. Vše je v pořádku, prohlídka je u konce. Čas na další pacienty. „Máme od rána den blbec, takže tohle nám zlepšilo náladu,“ říká se smíchem žena.
„Nechcete si hajnout?“
Občas se zapojí i personál. Čekárnou prochází zdravotní sestra a vyvolává jméno dalšího pacienta. „To taky nejsem já,“ ozve se pohotově doktor Beránek. „Taky ne? Člověče… Já vás tam nedostanu,“ reaguje sestra. Někteří lidé jsou více zdrženliví, klaunů si buď nevšímají, nebo jim sami dopředu hlásí, že spěchají a nemají čas.
„Nechcete si tu někdo hajnout? Vy vypadáte dobře, vy tu budete dlouho,“ hodnotí dvojice pacienty a ukazují na volné lůžko. To rozesměje ženu a muže, kteří se synem čekají na vyšetření. Ačkoliv je jejich syn už teenager, klauni ho oslovují jako miminko. „Je potřeba trénovat jemnou motoriku,“ říkají, když mu nabízejí různé hračky z kapes svých plášťů. „Zdravotní klauny vidíme poprvé. Je to opravdu zpestření,“ říkají se smíchem rodiče, kteří do Motola přijeli z Mníšku pod Brdy.
Klauniáda pokračuje v dalších patrech a nezastavuje se ani na schodech. Vystupující si všímají nejen kolemjdoucích, ale také těch, kteří sedí v čekárnách a pozorují je skrz prosklenou stěnu. Kamil Pivoňka zaujme dvě malé dívky svým bublifukem, Antonín Beránek si u jedné z maminek objednává kávu a dort. „Nechte mi to na vrátnici, jo? “ říká, zatímco žena se smíchem odchází.
Chytrý a hloupý
Za pomyslnou maskou Pivoňky s Beránkem jsou herci Josef Rosen a Ondřej Černý. Těmi se stávají ve chvíli, kdy si sundají červený nos. Černý se klaunování věnuje pět let, Rosen už čtrnáct.
Klauni fungují na principu takzvané jedničky a dvojky neboli chytrého a hloupého. V motolské dětské ambulanci je jedničkou Rosenův doktor Pivoňka. „Vždycky je to o kontrastu. Dnes jsem já ten chytrý a pan Beránek je ten hloupější,“ popisuje.
Zdravotních klaunů je nyní téměř stovka a působí v 66 nemocnicích po republice. Nemocnice za vystoupení podle mluvčí organizace Zdravotní klaun Adély Červené neplatí. Peníze získávají organizátoři hlavně od dárců. Ti individuální tvoří podle výroční zprávy téměř 69 procent finančních darů, firemní dárci necelých 16 procent. Přispívají také lidé ve sbírkách či nadace.
Jen za minulý rok si klauni na své konto připsali téměř 3 900 návštěv hospitalizovaných dětí, hlavně v Praze, Moravskoslezském a Jihomoravském kraji. Jejich program je předem daný a stanoví si ho každá nemocnice podle své potřeby. Klaunská dvojice dostane základní informace od personálu a následně vstupuje do jednotlivých pokojů.
„Řeknou nám, jestli je někdo po výkonu, že jde o cizince, který třeba rozumí česky, případně pokud má někdo jiná zdravotní omezení,“ přibližuje Černý.
„Nenosíme připravená čísla, není to situační nebo politické. Lidé by neměli mít pocit ohrožení, že si z nich někdo dělá srandu. Náš humor by neměl jít do osobních věcí, ale měl by vznikat na základě toho, co ti dva klauni spolu dělají,“ vysvětluje Rosen. „Je takové klaunské pravidlo, že když je pokoj dětí, tak se orientujeme na to starší. Když se směje starší dítě, směje se i mladší,“ dodává.
S klaunem na sál
Kromě návštěv na pokojích mají klauni za sebou za loňský rok také 148 návštěv na dětských pohotovostech a 154 na specializovaných ambulancích. A pak jsou tu takzvané klauniády se zvláštním úkolem. Mezi ně patří například NOS! (Na Operační Sál! ), kde vždy jeden zdravotní klaun doprovází děti před zákrokem a pomáhá jim projít celým dnem. Někteří také cvičí s dětmi na rehabilitacích nebo navštěvují dlouhodobě nemocné děti.
U pacientů na odděleních následné intenzivní péče klauni využívají jako dorozumívací prostředek hudbu. Za dětmi, které jsou trvale upoutané na lůžko, dojíždějí i domů v rámci projektu Přezůvky máme.
Zdravotní klauni pracují také s pacienty na jedenácti geriatriích, například v Praze, Brně a Ostravě, či v hospici v Čerčanech. Práce se staršími lidmi je ale jiná. „Máme jinou identitu, nejsme za lékaře. Například já chodím v obleku a jsem jen pan Antonín, ne Antonín Beránek. Jsem učitel tance, zpěvu a společenského chování,“ vysvětluje Černý s tím, že červený nos při návštěvách starších lidí zůstává.
Se seniory klauni navazují kontakt přes hudbu, barvy nebo třeba vůně. „Geriatrie mají z mého pohledu větší noblesu, eleganci. Jsou klidnější,“dodává Černý.
Klauniád pro seniory bylo loni 372. Na Interně Zábřeh a v pardubickém domově pro seniory fungují i virtuálně. Klauni se starají také o paliativní pacienty, se kterými využívají hlavně principy muzikoterapie, tedy léčby pomocí hudby. Tu využívají i při práci se zdravotnickým personálem v zařízeních pro seniory a na odděleních následné intenzivní péče.
A klauni neodpočívali ani o Vánocích. Na Štědrý den si naplánovali návštěvy v Brně, Praze, Liberci, Jablonci nebo v Ústí nad Orlicí.