Nejen hudba, ale i řízení, závody a silnice silně formovaly život Chrise Rey. Mnoho jeho textů vyjadřuje atmosféru jízdy autem. „Hudba a auta k sobě skvěle pasují,“ vysvětloval Rea. V řevu motoru, světlech světlometů a rytmu řazení tento britský hudebník nalezl dokonalou harmonii mezi hudbou a strojem. Silnice jsou v jeho podání nekonečná jeviště, kde každá zatáčka vypráví příběh a každý kilometr je veršem.
Vášeň Chrise Rey pro auta dosáhla manických rozměrů. Většina názvů jeho písní má něco společného se čtyřmi koly a asfaltem: „The Road to Hell“, „Two Roads“, „Freeway“, „Johnny Needs a Fast Car“, „Soft Top Hard Shoulder“ či „Girl in a Sports Car“.
Mezi nezapomenutelné patří i „Auberge“, ale především „Driving Home for Christmas“, celosvětový hit, který je dodnes stálicí Vánoc. Tato skladba vznikla o Vánocích roku 1978 při jízdě autem. Jeho přítelkyně Joan, kterou si později vzal, ho vezla v jeho Morrisu Mini z londýnského studia na Abbey Road domů do Middlesbrough. Začalo sněžit a uvázli v dopravní zácpě. Rea si krátil čas tím, že po částech narychlo psal text k písni. Na několikrát, pokaždé když kolem projela auta a světla mu na okamžik osvítila kabinu malého mini. Text poté skončil na dlouhých osm let v šuplíku, až k vydání písně Reu donutilo hudební vydavatelství. Ikonický song poprvé zazněl éterem v roce 1986 a i dnes tato skladba patří na vrchol top listu oblíbených vánočních písní.
Na konci filmu La Passione se ptá malý chlapec, Reovo alter ego, svého otce: „Tati, je ještě něco krásnějšího než ferrari?“
Hustý provoz na křižovatce mezi britskými dálnicemi M4 a M25 byl pro změnu inspirací pro skladbu „The Road to Hell – Cesta do pekla“. Chris Rea byl toho názoru, že cesta se vždycky stává metaforou toho, kam v životě směřujeme. Ve 33 letech Reovi diagnostikovali rakovinu slinivky břišní. Podstoupil zákrok, při kterém mu byla odstraněna část slinivky břišní, dvanáctníku, žlučníku a část jater. Trpěl také diabetem 1. typu a měl problémy s ledvinami.
Závodní fanatik
Christopher Anton Rea se narodil v roce 1951 v průmyslovém městečku Middlesbrough, na severovýchodě Anglie italskému otci a irské matce a byl jedním ze sedmi dětí. Rodina byla v okolí známá továrnou na zmrzlinu a kavárnami. Tam Chris jako teenager i pracoval. Řidičské zkoušky prý dokonce skládal v jedné z otcových zmrzlinářských dodávek.
Chris Rea v jednom z rozhovorů vzpomínal na své dětství: „Moje první opravdová hračka byl model Ferrari 156 od Dinky Toys. Bylo to takové modrožluté autíčko, ale já jsem ho velmi brzo natřel načerveno. Později k němu přibyl malý plechový model Ferrari 156 od firmy Corgi Toys. Jak jednou přiznal, tak ten prý byl jednou z mála věcí, s níž svým vlastním dětem nedovolil si hrát.
Svůj první červený automobil s koníkem ve znaku si Chris Rea pořídil až po čtrnácti letech muzikantské a skladatelské kariéry. Šlo o typ Ferrari 400i vybavený samočinnou převodovkou. Během let vystřídal i řadu dalších ferrari a dalších aut – Ferrari Dino 308 GT4, Ferrari 328, Lotus 6, Lotus Elan 26R, ale i Caterham Super Seven, který se objevil v několika skladbách na albu „Auberge“ z roku 1991, a kresba tohoto auta dokonce ozdobila jeho obal. V roce 2005 Rea vůz, kterému přezdíval „Modrá sedmička“ prodal v dobročinné aukci, ale později vlastnil i další verze tohoto klasického caterhamu.
Auta ho od mládí fascinovala. Majitel charakteristického chraplavého hlasu se dokonce aktivně účastnil závodů, jezdil s Caterhamem, absolvoval britskou větev Ferrari Challenge. V roce 1993 se s BMW 318is zúčastnil závodu TOCA Shootout, který byl součástí Britského mistrovství cestovních vozů. Jezdil i závody klasických vozů, zejména s Lotusem Elan, Lotusem 6 a Morrisem Minor 1000.
Jeho vztah k závodění byl tak silný, že si ve Velké ceně Monaka v roce 1995 vyzkoušel práci mechanika v boxech týmu formule 1 Jordan. Jeho majitel Eddie Jordan mu svěřil ohřívač pro pravou zadní pneumatiku auta Eddieho Irvina. A jednou si mohl tento monopost při testech i sám vyzkoušet.
Láska jménem Ferrari
Rea odmala obdivoval legendárního německého hraběte Wolfganga von Tripse, který zemřel v troskách svého závodního ferrari dřív, než se mohl stát mistrem světa. V roce 1996 se proto hudebník vydal na pro něj neprobádanou půdu. Chtěl si splnit dávný sen a natočil film La Passione, do značné míry autobiografický, popisující příběh dítěte imigranta, které vyrůstá obklopeno sny o červeném voze Ferrari.
Rea si pro film nechal vyrobit repliku Ferrari 156, tedy stejného modelu, ve kterém v roce 1961 na Velké ceně Monzy zahynul Wolfgang von Trips. Vznikla za pouhých devět měsíců a jejím autorem byl Reův přítel, mechanik Paul Harvey. Při stavbě vycházel především z dochovaných konstrukčních plánů, ale řídil se i dobovými fotografiemi. Motor pocházel z modelu Dino 206.
Chris Rea k filmu La Passione napsal scénář, zajistil produkci, napsal k němu hudbu a chtěl ho i sám režírovat. To mu ovšem distributoři filmu z Warner Vision nedovolili a místo toho přišli s Johnem B. Hobbsem. Film byl kritiky i veřejností přijat poměrně vlažně a rozpačitě. Ačkoliv byl projekt pro Reu velmi osobní, výsledná podoba filmu utrpěla zásahy studia, které z něj chtělo komerčnější titul. Rea v rozhovorech prohlásil, že se z jeho vize stal nudný film, a že nad ním ztratil kontrolu.
Zatímco film v kinech prakticky zapadl, doprovodné album La Passione bylo přijato mnohem lépe. Soundtrack dosáhl na 43. příčku britské hitparády a v roce 1997 získal stříbrnou desku. Píseň „Shirley Do You Own a Ferrari?“, ve které hostuje Shirley Basseyová, se stala kultovní kuriozitou, ačkoliv někteří kritici text označovali za bizarní.
Tajuplné prolínání obrazů
La Passione je sentimentální autobiografický příběh desetiletého chlapce ze severu Anglie, který si vypěstuje celoživotní posedlost motoristickými závody – a závodníkem Wolfgangem Von Tripsem. Film začíná kdesi vzadu za domem, kde úzkou uličkou řítí asi osmiletý chlapec v malém červeném dětském autíčku. Za pár let z něj bude slavný závodník. A na konci filmu La Passione se ptá malý chlapec, Reovo alter ego, svého otce: „Tati, je ještě něco krásnějšího než ferrari?“
Film ovšem není tak divoký a hlučný, jak by samo jeho téma mohlo naznačovat. Je to hodně obrazotvorný film: v jednu chvíli věřící chlapec sedí v kostele a sleduje, jak se Enzo Ferrari objevuje jako božstvo zpoza oltáře, a von Trips v helmě je stejně rouhavě ztvárněn jako Ježíš Kristus. Vzpínající se kůň s logem Ferrari prochází plátnem a mísí se s chlapcem, Bohem, autem a Kristem v tajuplném prolínání obrazů.
V jedné ze scén se zase von Trips se zestárlým obličejem ptá jednoho ze svých fanoušků: „Nevěříš tomu, že bych byl mistrem světa, kdybych se nezabil?“ Filozofický rozměr lidské touhy dosáhnout nedosažitelného, posedlosti „údělem“ i poměřování relativní velikosti touhy a základních hodnot je leitmotivem celého filmu.
Odhodlanost pokořit hranice nemožného, která je vlastní většině závodních jezdců, Chrise Reu nezměrně fascinovala. Až se nabízí otázka, zda byl vlastně spíše závodícím zpěvákem nebo zpívajícím závodníkem.