Vánoční tradice se dnes ve většině domácností smrskly na kapra k večeři a dárky pod vánočním stromkem. Pro naše předky byly ale Vánoce významným předělem a dobou, kdy se nakrátko otevírá průhled do budoucnosti a kdy je svět kolem nás plný znamení. Štědrý večer, kdy si křesťané připomínají narození Spasitele, byl zároveň i dobou, kdy se ďábel snažil vlákat do svých tenat co nejvíc lidí. Jaké nejbizarnější tradice se dodržovaly 24. prosince?
1 Sláma na podlaze. Ale k čemu?
Už z doby kolem roku 1400 je zdokumentován zvyk, kdy lidé pokládali na zem ve svých příbytcích nebo i v kostelích slámu. Víme to díky Janu z Holešova, benediktýnskému mnichovi, který seznam zvyků zpracoval pro faráře Přibyslava z Lysé. A jak tento zvyk vysvětlil? „Protože je předvečer onoho svátku, kdy Paní celého světa, královna nebeská a Matka Boží porodila na tento svět Pána našeho Ježíše Krista,“ napsal v dopise Přibyslavovi[1].
Nepředstavujeme si ale, že tehdejší lid byl tak zbožný a morální, že nikoho nenapadlo využít příjemnou výstelku na tvrdé zemi k vlastním účelům. „Ať si však dají pozor ti, kdož své rozpustilosti a necudnosti provádějí na oné slámě, jež se o tomto svátku stele do jizeb,“ varoval je Jan z Holešova.
Tento benediktýn si ale skutečnost tak trochu přikrášlil, když zvyk vysvětloval odkazem na Ježíšovo narození. Jaká byla původní role slámy na podlaze? „Lidé to brali jako symbol plodnosti a někde se pak tou slámou obalovaly ovocné stromy, aby příští rok dobře plodily,“ vysvětluje Veronika Hrbáčková, ředitelka Muzea a galerie v Prostějově.
2 Půst až do večera. Jinak přijde…
Půst se v určité podobě dochoval do dnešních dnů, i když často je místo úplného hladovění vystřídán snahou se nepřecpat ještě před opulentní večeří. Kdo se postí, uvidí večer zlaté prasátko, říká dávná pověra. Roztomilou průpovídku provázelo ale mnohem drastičtější opatření, jak půst hlavně u dětí zajistit.
Rodiče svým potomkům hrozili, že pokud půst nedodrží, přijde na ně Perchta a provrtá jim břicho[2]. Perchty, Perechty, Sperechty nebo Šperechty, jak se tyto tajemné bytosti nazývaly, byly podle pověstí bíle oděné a bíle namaskované ženské postavy, které obcházely domácnosti s nebozezem v ruce. Přestrojení za Perchty a navštěvování domácností se na začátku 18. století stalo tak populární, že se na něm „přiživovaly“ i celé bandy podivných existencí, které pod maskou maškary pobíhaly po městech, kradly zboží prodavačkám a vyžadovaly „almužnu“ od křesťanů. Počínali si přitom tak, že už v roce 1725 proti nim v kázání brojil kněz Veselý[3]: „Jací jsou to medle lidé, kteří na tak svatý, na tak milostivý den před narozením Páně do maškary se strojívají a v masopustním mumraji po domích běhají a za to od křesťanů peníze dostávají?“
Etnograf Čeněk Zíbrt[4] to srovnává tento hluboce zakořeněný zvyk s pohanskou slovanskou oslavou zimního slunovratu, podobný našel v Polsku, Srbsku i Rusku.
3 Almužna a nezištné dary. Pro koho?
Dnes nám z tohoto zvyku zbyly úhledně zabalené dárky pod stromečkem, původně byl ale o obdarovávání chudých. Zvykem bylo hlavně dávat chudým jídlo, případně peníze. Obdarovávání má původ v novozákonním příběhu o králích, pastýřích a dalších lidech, kteří přišli do Betléma obdarovat novorozeného Ježíška.
Nejdřív v rodinách dostávaly dárky jen malé děti, později i ostatní členové rodiny nebo domácnosti. Ve větších a bohatších domácnostech se o štědrovečerní večeři pamatovalo i na chasu, služebné nebo kočí. Dostávali i dárky, ať už v podobě peněz, nebo třeba i vysloužilého oblečení.
4 Stromek aneb věčná otázka Kam s ním?
Ozdobený smrček nebo jiný jehličnatý stromek patří k Vánocům dodnes. Věděli jste ale, že dříve se nestavěl do stojanu, ale věšel pod strop? Důvod byl prostý: aby nezabíral místo. Někde se dokonce věšel špičkou dolů.
Zdobení příbytků zelenými větvemi je zvyk, který se datuje už od Keltů. Zelené ratolesti přinesené domů měly symbolizovat obrodnou sílu přírody, která po zimě opět propukne naplno.
Přímo stromek se ale do českých zemí dostal až v 19. století z Německa, a nejdříve byl výsadou bohatších lidí. Až po první světové válce se rozšířil tento zvyk plošně. Původně zdobení nebylo nijak honosné. Stačily k tomu svíčky, kousky sušených jablek, ořechy nebo papírové či slaměné ozdoby.
Jehličnan v květináči ozdobí terasu i zahradu, jeho krásu využijte právě o vánočních svátcích
Figurky z kukuřičného šustí a slaměné ozdoby na vánočním jarmarku
5 Jesličky a betlém. My na to máme!
Středobodem ve staročeské domácnosti nebýval o Vánocích původně stromek, ale jesličky nebo rovnou celý betlém. Měli ho v každé domácnosti a jeho okázalost ukazovala, jak si na tom rodina ekonomicky stojí. Vyrobený byl z nejrůznějších materiálů.
Tato tradice vás asi nepřekvapí, to, jakou péči lidé betlému věnovali, by ale mohlo. „Někdy zabíral i celou místnost. Na přelomu 19. a 20. století začal stromek betlémy vytlačovat. Chvíli se stavělo obojí, ale po druhé světové válce betlémy z domácností postupně vymizely,“ říká etnografka Anna Hrčková Muzea Novojičínska[5].
V Rajhradě se na nádvoří kláštera konal živý betlém.
Jubilejní výstava betlémů v Klementinu
Výstava betlémů v chomutovském muzeu
6 Mluvící zvířata: co si o nás řeknou?
Je známé, že při štědrovečerní večeři lidé pamatovali i na zvířata. Hospodyně přinášela kousek jídla od stolu i každému z hospodářských zvířat. Mělo jim zajistit zdraví a plodnost na celý rok. Pes a kohout někdy dostávali i česnek, prý aby byli náležitě „ostří“ a dobře hlídali dům před cizími lidmi. Tato štědrost jeden den v roce měla ale podle pověry i praktický charakter.
„Věřili, že o půlnoci z dvacátého čtvrtého na dvacátého pátého prosince dobytek mluví lidskou řečí, a tak na sebe nechtěli slyšet nic zlého,“ říká o lidových zvycích Hrčková.
7 Jmelí. Čeho je jedovatý cizopasník symbolem?
Zelené ratolesti v domácnosti jsme už popsali. Proč ale mezi ně kromě větví jehličnanů patřilo i jmelí? Parazitická jedovatá rostlina s typickými bobulemi se do vánočních zvyků dostala kvůli svému výskytu – vysoko v korunách stromů. „Trhání jmelí je zvyk keltský a starými druidy byla tato rostlina chápána jako zvláštní a neobvyklý parazit rostoucí mezi nebem a zemí (vysoko v korunách stromů, pozn. red.), tedy pomyslně na cestě mezi pozemským a nebeským světem,“ vypráví ředitelka prostějovského muzea.
Jmelí bylo tudíž považováno za zázračnou rostlinu, pod níž se i obřadně tančilo. Keltové nebyli jediní, kdo si jmelí vysoce cenil. Už staří Římané věšeli jeho snítky nad vchody, aby ochraňovalo domácnost a přinášelo štěstí. Také jím své příbytky vykuřovali. Polibek pod jmelím měl pak zajistit štěstí. Někdy se při každém polibku odtrhla jedna kulička jmelí, a líbat se pak smělo jen tak dlouho, dokud ještě nějaká zbývala. Pak už jmelí vypotřebovalo svou kouzelnou moc.
8 Kapr na vánočním stole: jedině moravský!
Kapr jako tradiční česká ryba? Úplně to neplatí, nárok na „tradičnost“ si u kapra mohou dělat nanejvýš obyvatelé východní části ČR. „Kapr se u nás přirozeně vyskytoval pouze v povodí řeky Moravy a do většiny území České republiky byl vysazen člověkem. Mohli bychom proto říct, že je moravská původní ryba. První zmínky o chovu kapra jsou však už z jedenáctého století, kapr už u nás zdomácněl,“ uvádí hydrobiolog z oddělení ekologie ryb Biologického centra AV ČR Milan Říha[6].
Než se kapr dostal na vánoční stůl, trvalo to dlouhou dobu. Nejdřív se na něm objevil v podobě kynutého pečiva ve formě ryby, až později jako skutečné rybí maso. Místo kapra se původně jedly jiné pokrmy. Oblíbené a tradiční bylo kynuté těsto a luštěniny – lidé věřili, že nakynutí či nabobtnání jídla přinese také „nabobtnání“ majetku v příštím roce.
Proto nepřekvapí, že i kapří šupina pod talířem jako symbol a garance štěstí a bohatství má velmi mladou tradici. Podle pověry by se po večeři měla vložit do peněženky, aby přitahovala peníze. Dává si ji tam i vědec? „Jsem optimista, takže dávám. Bohužel, při pohledu do peněženky pak zjišťuju, že jsem pravděpodobně vybral špatnou šupinu,“ svěřil se hydrobiolog v rozhovoru pro web Akademie věd.
Výlov největšího chovného rybníka na severu Moravy a Slezska, Berzuč
Kampaň hlavního města Prahy nabádá vyhnout se drastickému zacházení s vánočními kapry.
9 Vánočka aneb Kdo neskáče…
Vánočku nebo také pletenici pekli naši předkové na Vánoce už od středověku. Kynuté bílé pečivo se splétalo z více pramenů. Podle křesťanské tradice měl tvar upomínat na křesťanský kříž, podle pohanské reprezentují prameny vánočky živly a ctnosti:
- Čtyři spodní copy symbolizují čtyři živly: oheň, vodu, zemi a vzduch.
- Prostřední tři copy představují rozum, cit a vůli.
- Vrchní dva copy symbolizují moudrost a lásku.
Můžete namítnout, že vánočku pečete také, a tato tradice vás tedy ničím nepřekvapí. Víte ale, co podle pověry musíte při jejím pečení nejen vy, ale i členové vaší rodiny dělat? „Pékávalo se v noci před Štědrým dnem v peci. Pec už byla vytopená a makovníky a vánočky kysly na lavě u kamen. Jak se dal boží dar do pece, všeci vyskakovali, aby těsto vyběhlo,“ zaznamenala předvánoční atmosféru valašskokloboucká etnografka Libuše Sušilová ve své knize Klobucký rok.
A i když nechceme vaše pekařské umění podceňovat, troufáme si říct, že starodávných rozměrů vaše bílé pečivo nejspíš nedosahuje. Výjimkou nebyly vánočky dlouhé metr, které se mnoha hospodyním do pece ani nevešly. Chodily proto se zapleteným těstem k pekařům, kteří tak měli v noci z 23. na 24. prosince jakousi nucenou pohotovost.
Vánočka vám vydrží čerstvá až tři dny.
10 Koledování a maškary. Hororové Vánoce!
Koledování a maškary si dnes spojujeme hlavně se svátkem Tří králů, případně se štěpánskou koledou 26. Prosince, dříve se ale chodilo po celé Vánoce, a zejména na Štědrý den. Koledníci obcházeli domácnosti, žehnali hospodářům, přáli zdraví a blahobyt a na oplátku dostávali výslužku. Na koledu chodívali hojně i pastýři, kteří s sebou přinášeli čerstvý prut. Hospodyně si ho uchovala a na jaře s ním vyháněla na první pastvu dobytek. Tyto zvyky souvisí s vírou, že dobré poselství se dá předat slovem nebo dotykem.
Koledování byl zážitek hlavně pro děti. Některé maškary byly ale docela strašidelné. Kromě tří králů nebo betlémských postav se lidé převlékali také za už zmíněné Perchty, baby „vyzbrojené“ husím křídlem, lucky s bílými obličeji nebo prazvláštní postavu zvanou Čaputa. Jak vypadala? Nechme se poučit Dialektickým slovníkem moravským[7] z roku 1906, který uspořádal František Bartoš: „Člověk zakrnělého vzrůstu spraví se na pólo do mužských, na pólo do ženských šatů, vycpe se slámou, na hlavu vezme řešeto a do ruky býkovec. Chodí po dědině, a kde kterého výrostka potká, bije, aby prý lépe rostl než on.“
Z koledování na Štědrý den nám do dnešních dnů zbyly už jen koledy – lidové písně, které se zpívají u stromečku a někdy už i během adventu, což je ovšem chyba. „Během adventu se nemají zpívat koledy, protože ty souvisí s oslavou narození Ježíše Krista – mají tedy přijít na řadu až od Štědrého večera,“ vysvětlil v rozhovoru pro MF DNES Vladimír Rišlink, etnograf a ředitel Regionálního muzea v Kolíně, pod které spadá i skanzen v Kouřimi.
11 Lití olova, krájení jablka a lodičky ze skořápek
Další vánoční tradice zahrnují všechny možné způsoby, jak nahlédnout do budoucnosti. Známé je věštění z kousků olova, které se po roztavení lije do vody a nabývá nejrůznějších tvarů. Nejsnazší, ale méně výmluvnou předpovědí je pak podle tradice rozkrojení jablíčka – pokud se v něm ukáže hvězdička, znamená to prý zdraví a dobrý život.
„Rozkrojení jablka, kdy se díváme, zda je uvnitř hvězdička nebo křížek, to je spíše už pohanský zvyk. Anebo jak uvádí Jan z Holešova, čertovský či ďábelský. Doslova k tomu píše: „Někteří lidé hned převracejí smysl těchto chvályhodných zvyklostí, neboť krájejí ovoce, aby na něm pozorovali budoucí dobré, či zlé věci.“ Není to tak původní křesťanský zvyk. K tomuto konání podle něj vede člověka ruka ďábla, myslí při tom na sebe a na svůj prospěch,“ říká etnografka Veronika Hrbáčková.
Dalším pokusem o odhalení budoucích osudů jsou lodičky z ořechových skořápek, ve kterých hoří kousek svíčky. Z odplutí skořápky do středu nádob se prý dá odvodit pevné zdraví a hojnost v dalším roce, držení se při kraji pak znamená neopuštění domova, zatímco plavba k druhému břehu věstí dalekou cestu. Zhasnutí svíčky nebo potopení lodičky znamená podle pověry potíže nebo i smrt.
Méně známé jsou i další způsoby věštění: střevíc, který na prahu hodí přes rameno svobodná dívka, ukáže prý, zda se v příštím roce bude držet ještě doma (když střevíc ukáže špičkou dovnitř), nebo se vdá (když střevíc ukáže špičkou od domu).
12 Nakupování. Nová vánoční tradice
Ve starých pramenech ho nenajdeme, novým vánočním zvykem se ale stalo nakupování. Nemyslíme to ironicky, na seznam tradic ho prosazují i někteří badatelé. Důvod k tomu mají silný: nákupy a další projevy materiální hojnosti se skutečně stávají středobodem vánočních svátků pro převážnou většinu lidí západního světa. Radost z nich ale neplyne, jak uvádí s odkazem na mnoho odborných prací i vlastní průzkum Eliška Pospíšilová, která na téma materiality o Vánocích[8] napsala svou bakalářskou práci na Masarykově univerzitě.
Obchodní domy před Vánoci podle ní nabízejí dva protikladné obrazy: stylizovanou idylku Vánoc a zástupy frustrovaných zákazníků. „Jejich množství narůstá kvůli zvýšené potřebě nakupování v tomto období, čímž vzniká nepohodlí, kvůli kterému si lidé na vánoční nákupy nakonec stěžují. Dalšími důvody lidských výčitek jsou materialismus a komerčnost, o kterých předpokládají, že se v nich ztrácí rodinné hodnoty,“ uvádí Pospíšilová.
Pokud si ani vy nemůžete pomoci a slavíte Vánoce zejména prostřednictvím této nejnovější tradice, přejeme vám, ať se materiálními starostmi či výčitkami nenecháte „převálcovat“ a prožijete nejdůležitější svátky roku v co největší pohodě.
References
- ^ napsal v dopise Přibyslavovi (is.muni.cz)
- ^ přijde na ně Perchta a provrtá jim břicho (www.nulk.cz)
- ^ kázání brojil kněz Veselý (www.nulk.cz)
- ^ Etnograf Čeněk Zíbrt (www.academia.edu)
- ^ etnografka Anna Hrčková Muzea Novojičínska (www.idnes.cz)
- ^ hydrobiolog z oddělení ekologie ryb Biologického centra AV ČR Milan Říha (www.avcr.cz)
- ^ Dialektickým slovníkem moravským (archive.org)
- ^ Eliška Pospíšilová, která na téma materiality o Vánocích (is.muni.cz)