Co dělá auditor?
Říkáme, že auditor je obchodník s důvěrou. A možná i provazochodec, protože musí balancovat mezi nezávislostí a byznysem. Auditor pracuje pro veřejnost, ale platí ho ten, kdo je auditovaný. To není lehké vybalancovat.
Když má při auditu na transakci jiný názor než auditovaný subjekt, navrhuje provést doúčtování, které může auditovanému subjektu zhoršit hospodářský výsledek. Bude mít menší zisk a menší dividendu. Tím jej naštve. No a pokud se nedoúčtuje, dá výhradu, a to jej taky rozhodně nepotěší. Výhradu nechce nikdo, takže většina auditovaných subjektů doúčtování provede. Láska mezi auditorem a auditovanou společností tedy rozhodně nepanuje.
Hodně auditorů je v předdůchodovém věku, lze tedy reálně předpokládat, že propustí zaměstnance, vrátí licenci a zažádají o důchod. Stát se tedy o ně bude muset předčasně postarat.
A má jeho práce nějakou přidanou hodnotu?
Ano, veřejnost dostává auditované informace, což jsou informace, kterým může věřit. Důvěra, to je naše přidaná hodnota. Hodnotit přidanou hodnotu auditu optikou, že většina výroků je bez výhrad, takže je vše OK, je velký nesmysl. Doúčtování jsou totiž důvěrné informace, nezveřejňují se a vztahuje se na ně mlčenlivost. Doúčtování jsou běžnou součástí auditu a bez nich by závěrky vypadaly významně jinak. Byly by zkreslené.
Říkáte, že auditor musí jednat ve veřejném zájmu. Které další subjekty se o audit zajímají?
Akcionáři, banky, majitelé dluhopisů, ale také dodavatelé, kteří chtějí vědět, že dostanou zaplaceno, a auditovaná závěrka je pro ně důležité vodítko. Současně chtějí mít určitou jistotu, že od nich firma bude odebírat výrobky, zboží nebo služby ještě třeba dalších pět let, protože musí investovat do strojů, pokud budou auditované společnosti prodávat určité objemy své produkce.
Zajímá to i odběratele, protože potřebují ve svém dodavatelském řetězci mít někoho spolehlivého, aby snížili riziko zastavení své výroby kvůli chybějícím dodávkám dílů. A je to důležité i pro zaměstnance, kteří se podívají na průměrnou mzdu, a nikdo je ve firmě neobalamutí, že nejsou peníze. A v neposlední řadě je to důležité i z hlediska žádosti o dotace.
Mělo by to vlastně zajímat každého, je to ve veřejném zájmu. Každý máme bankovní účet a tyto naše veřejné peníze banky dále půjčují, nikdo z nás nechce o ty peníze přijít. K tomu, abychom o peníze nepřišli, slouží regulace a audit je její neoddělitelnou součástí.
Když se řekne audit, představím si dlouhý proces na několik měsíců. Jak dlouho to celé trvá?
To záleží na velikosti a složitosti společnosti. Navíc auditor musí také dokumentovat svou práci ve spise, a to není práce na pár dní. Když ale trvá audit hodně dlouho, tak lze tušit, že je tam nějaký problém. To způsobuje na trzích nervozitu, což se okamžitě projeví, a začne třeba klesat cena akcií auditované firmy.
Od ledna se zvednou limity pro povinný audit. Co to pro vás znamená?
Znamená to, že nově bude bez povinné kontroly více než polovina z dosud auditovaných firem. Vláda ztrojnásobila limity a auditorům tím podrazila nohy, protože přijdou o zakázky. Tím ohrozila jejich finanční nezávislost.
I když jsou auditoři omezeni zákonem v podnikání, stále jsou to podnikatelé, kteří mají zaměstnance, platí nájem za kanceláře, a na to musí vydělat. Takže buď rozšíří své poradenské podnikání, nebo firmu prodají. Hodně auditorů je v předdůchodovém věku, lze tedy reálně předpokládat, že propustí zaměstnance, vrátí licenci a zažádají o důchod. Stát se tedy o ně bude muset předčasně postarat.
Co to může do budoucna způsobit?
Myslím si, že méně auditorů sníží konkurenční prostředí mezi nimi a dojde k zdražení auditorských služeb. Navíc v západní Evropě do auditorských firem začíná proudit soukromý kapitál. Zejména americké a britské soukromé fondy zjišťují, že je audit výborná věc, protože se děje každý rok, není to jako poradenství. Je to opakující se byznys. Takže dochází k tomu, že fondy začínají skupovat auditorské firmy nebo jim začínají půjčovat.
K tomu dřív nedocházelo?
Bylo zvykem, že si auditor, který šel do důchodu, vychoval nástupce a firmu mu prodal. Mladá generace se však do auditu nehrne, a tak do auditorské firmy vstoupí soukromý kapitál. Ten takhle skupuje více firem a vytváří nové auditorské sítě. Potom je další skupina těch, kteří to sice nechtějí prodat, ale vědí, že musí vyplatit staré společníky nebo investovat do nového auditního software či auditní umělé inteligence, tak si půjčí.
A zde naskakuje opět soukromý kapitál. Ten také pomáhá nalákat mladé lidi do auditu. Mladí chtějí mít atraktivní kanceláře, vymakaný software a používat neveřejnou AI v auditu. To stojí velké peníze a firmy soukromého kapitálu často označované jako Private-credit nebo Private-equity s nimi přicházejí. Některé z nich jsou dokonce obchodované na americké burze. Tohle se dřív nedělo, auditorské firmy patřily auditorům.
Jaké to bude mít důsledky?
Nastane velká diskuse nejen evropských regulátorů ohledně toho, kam až pustit cizí kapitál. Fondy soukromého kapitálu jsou tak obrovské a natolik aktivní, že třeba auditor najednou uprostřed auditu zjistí, že audituje svoji sesterskou společnost, tedy sám sebe. Tím pádem není nezávislý auditor a z auditu musí odstoupit. To by byl velký průšvih. Soukromý kapitál ve svém portfoliu ovládá stovky společností a nejde o úplně transparentní struktury. Navíc pokud jen půjčují a nevstupují přímo majetkově, je to ještě více komplikované. Investují často jen na pár let, pak chtějí z investice vystoupit.
A zde opět může nastat problém, komu ten podíl prodat, protože jej nemůže prodat firmě, která je nějak napojena na jím auditované společnosti. Auditoval by totiž sám sebe, a tedy z auditu musí odstoupit. A pokud tyto auditované společnosti vytvářejí významnou část jeho auditních příjmů, sníží to jeho valuaci, protože tyto audity již dělat nebude.
Aby soukromý kapitál maximalizoval zisk ze své investice, bude hledat někoho, kdo není s auditorem nijak propojen, a to nemusí být vůbec jednoduché. V Accountancy Europe jsme o tomto tématu vydali již dvě veřejné publikace, které si každý může stáhnout, protože to hýbe trhem. Druhá věc, která se řítí na Evropu, je Unie úspor a investic, která zvýší poptávku po nezávislých auditorech.
Milan Bláha |
Co to znamená?
V Evropské unii leží cca 11 tisíc miliard eur na spořicích a běžných účtech a EU by ráda dostala část těchto peněz na evropské burzy. Tím, že lidi mají tolik peněz na nízkoúročených produktech, si nepřivydělají na svůj důchod. Zároveň je problém, že půlka mladých Evropanů si koupí přes Revolut pár akcií třeba Applu nebo Microsoftu, ale vůbec nekupují evropské firmy.
To je nezanedbatelný odliv peněz, které místo toho, aby byly investovány v Evropě a pomohly jí růst, končí v USA, kde spolufinancují jejich úspěch z evropských peněz.
Jaké řešení nabízí Evropská unie?
Unie přišla s tím, že by chtěla vytvořit spořicí produkt, který by byl daňově zvýhodněn. To znamená, že by se část z těch asi 11 tisíc miliard eur měla přesunout na evropské burzy v rámci evropské sedmadvacítky. Mají díky tomu profitovat všechny burzy v Evropské unii. Chtějí tak nastartovat růst, aby Evropané investovali přes evropské kapitálové trhy do budoucnosti Evropy. To znamená, že když česká firma půjde pro peníze na burzu, a je jedno, jestli pro kapitál či prodá své dluhopisy, tak potřebuje audit. K tomu ale potřebuje také auditory. Může se tedy stát, že auditorů nebude dost.
Zmínil jste investice do umělé inteligence. V jakém ohledu ji při práci využíváte?
Vesměs je to práce se základními daty, kdy umělá inteligence vytvoří analýzu nebo mnohem rychleji vybere vzorky, aplikuje konzistentně metodiku. Pomáhá i při hledání podezřelých transakcí. Samozřejmě se s tím do budoucna významně změní práce asistentů auditora, kterou zastávají většinou absolventi či studenti vysokých škol. Nebude jich potřeba tolik, ale na druhou stranu to bude zajímavější práce. Rutinu za nás udělá AI.
Je práce auditora pořád zajímavá pro absolventy vysokých škol?
Audit je velmi dobrým odrazovým můstkem pro kariéru. Absolvent v auditorské firmě projde velmi rychle mnoha firmami z mnoha odvětví a udělá si představu, jak to v nich chodí. Jako asistent mapuje firemní procesy – nákup, prodej, výrobu, a pochopí, jak taková firma funguje. Získá tak znalost mnoha odvětví. Pak už je na něm, zdali zůstane v profesi, nebo odejde do výrobního podniku či banky.
Jaký je vztah veřejnosti k auditu?
U nás se audit a auditor používá pro označení jakékoliv kontroly. Takže máte například interního, forenzního, nočního nebo certifikačního či energetického auditora. Vyznat se v tom je pro veřejnost složité a o statutárním auditorovi ví málo. Samozřejmě trpíme tím, že jsme si nedokázali uhlídat svou „značku“.
Jak s tím bojujete jako komora auditorů?
Jediná cesta je osvěta, kterou jsme 30 let neměli za prioritu, a teď se to snažíme dohánět. Je to dluh komory vůči finanční gramotnosti veřejnosti. Ta se v posledních letech zlepšuje. Avšak když vidíte nabídku dluhopisů firem, které nemají účetní závěrky, vůbec nic nezveřejňují, a audit už vůbec ne, tak z toho mrazí.
Dopad to má takový, že když lidé takto investují celoživotní úspory do neauditovaných firem a nevyjde to, skončí bez peněz na hrbu státu. Stát potom vyplácí dávky, zvedá daně, a tak to zaplatíme všichni. A proto je tu audit, který je službou ve veřejném zájmu. Audit není jistota, ale může pomoci oddělit zrno od plev, a snížit tak riziko ztráty peněz. To musíme pořád připomínat.