Původně je vystudovaný strojař. Mnohem víc ho ale od začátku jeho pracovní kariéry přitahovala automatizace a díky výměnnému pobytu v Belgii se k ní měl šanci dostat hned po škole.
Programování postupně vyměnil za obchod. Kariérně stoupal pořád výš, až na ředitelské posty. Poslední změna přišla v roce 2022, kdy Pavel Bezucký usedl na židli generálního ředitele Schneider Electric pro Českou republiku a v roce 2025 rozšířil své působení i na Slovensko.
Přesto se ale snaží věnovat maximum svého času také rodině, zejména dvěma nejmladším dcerám. Další tři děti už jsou totiž dospělé. Kromě toho rád vaří. A s manželkou dokonce chodí tančit.
Byl váš kariérní plán vědomý, nebo šlo spíš o sérii příležitostí, které se objevily?
Po většinu své profesní kariéry jsem v jednotlivých firmách zůstával několik let – například v té první jsem strávil sedm let. Jak se ale v rámci jednoho zaměstnavatele postupně měnila náplň mé práce, tak jsem se od technických rolí posouval blíž k obchodu a řízení. Nešlo o potřebu měnit prostředí, ale o přirozený profesní vývoj a hledání většího dopadu. Nemám tendenci zůstávat dlouhodobě ve zcela stejné roli, pokud nepřináší nové výzvy. Nikdy jsem si však kariéru neplánoval mechanicky krok za krokem – spíše jsem využíval příležitosti, které v daném kontextu dávaly smysl a umožňovaly další posun.
Na všech pozicích jste hlavně pracoval s lidmi. Baví vás to víc než izolovaná technická práce?
Určitě. Na všech postech jsem pracoval s lidmi a nebylo jich málo, možná snad jen s výjimkou mých začátků, kdy jsem často seděl sám a programoval stroje. Ale i tehdy vlastně kolem mě pořád někdo pobíhal. Postupem času jsem zjistil, že dokonce potřebuju mít kolem sebe lidi, že s nimi musím interagovat. O víkendu si sice rád zalezu sám do dílny a něco si tam „kutím“, ale jinak mě práce s lidmi nabíjí.
Jak jste se dostal konkrétně do Schneider Electric?
Oslovili mě „headhunteři“. Ale byla v tom i mentální cesta. Měl jsem období, kdy jsem si říkal, že do korporátu už nechci. Ale pak jsem pracoval ve firmě, která sice velkým korporátem nebyla, ale postupně se začínala korporátně chovat, jen bez té robustní podpory a výhod. Tak jsem si řekl, že když už korporát, tak takový, který dává smysl.
Schneider Electric mě zaujal filozofií, zaměřením na udržitelnost a celkově tím, jak firma přemýšlí – nejen o environmentu, ale i o sociální odpovědnosti. A navíc byla technicky „sexy“. Bylo to pro mě atraktivní už tehdy a pořád mi to atraktivní připadá. Navíc u nás probíhají zajímavé transformace, a já se tak rozhodně nemůžu dostat do situace, kdy bych neměl výzvy a nudil se.
Jak vypadá takový běžný den generálního ředitele?
Je to kombinace několika rovin. Generální ředitel má kolem sebe odborníky na jednotlivé oblasti, jeho role je ale především propojovat je, nastavovat směr a hlídat rovnováhu mezi každodenním řízením a dlouhodobou strategií.
Základní prioritou je, aby fungoval byznys – tedy aby firma plnila své cíle, dosahovala stabilního výkonu a měla jasnou perspektivu dalšího růstu. Stejně důležitá je práce s lidmi: aby se ve firmě cítili dobře a chtěli pro ni dlouhodobě pracovat. A třetí oblastí je malá i velká operativa, které je vždy hodně – letos například zahrnovala i rozsáhlou rekonstrukci pražských kanceláří.
Kromě toho, že jste generálním ředitelem nadnárodní firmy, máte pět dětí, dva syny a tři dcery. Na co se vás lidé nejčastěji ptají v souvislosti s tím, jak to všechno zvládáte?
Upřímně řečeno, dnes už se na to lidé příliš neptají. Dva synové z mého předchozího manželství a nejstarší dcera jsou už dospělí, takže každodenní rodičovství se mě aktuálně týká především u dvou mladších dcer. A asi nepřeháním, když řeknu, že každé další rodičovství je o něco snazší – člověk je klidnější, má větší nadhled, ví, že si většina věcí časem sedne, a díky tomu si tu roli dokáže i víc užít.
Pavel BezuckýVystudoval Ústav výrobních strojů, systémů a robotiky na FS VUT v Brně Začínal jako programátor automatizace strojů Později pracoval jako technik podpory, projektový manažer a školitel V několika různých firmách „nasával“ atmosféru obchodu Stal se výkonným ředitelem střední strojírenské firmy v Česku V dánské společnosti Universal Robots vyrábějící kolaborativní roboty řídil aktivity ve střední a východní Evropě V lednu 2022 usedl na židli generálního ředitele Schneider Electric CZ, o tři roky později přidal i Slovensko |
Přenášíte si něco z role lídra do role rodiče – nebo naopak?
Manželka mi občas říká, že se doma chovám jako firma a že tak to nefunguje (smích). Některé základní principy ale podle mě platí v obou rolích – především konzistence a komunikace.
Když jsou pravidla jednou nastavena a podruhé ve stejné situaci neplatí, vzniká zmatek, a to jak u dětí, tak v týmu. Jsme národem pejskařů, takže někdy v této souvislosti používám přirovnání k psímu výcviku. Když je jednou něco v pořádku a podruhé ve stejné situaci není, pes nechápe, co se děje.
Vy sám máte psa?
Teď bohužel ne, časově bychom to nezvládali, ale časem třeba najdeme způsob, jak to udělat. Takže teď máme aspoň slepice.
Kolik máte slepic?
Momentálně myslím že šest, občas nám to zredukuje káně nebo kuna, a my se pak na jaře většinou vracíme k deseti. Aspoň se to trochu omladí. A chybět nesmí ani kohout. Toho jsem si jako jediného chlapa v čistě ženském domácím kolektivu prosadil, do hejna vnáší řád. A protože je jediným kohoutem v hejně, má vždy jméno.
Máte jako technik fandící automatizaci také automatizovaný kurník?
Částečně, kurník má automatické dveře a vyhřívané pítko na vodu. Ale to už se za automatizaci skoro ani nedá považovat. Každopádně nám to šetří čas – nemusíme ráno běhat kurník otevírat a můžeme odcestovat i na několik dnů.
Když už mluvíme o ženském kolektivu – žijete obklopen ženami. Co vám to dalo?
Přirozeně preferuji genderově vyvážené prostředí, ale v ženském kolektivu se pohybuji v podstatě odjakživa – doma i v práci. Naučilo mě to vnímat různé způsoby komunikace a uvažování, které se v některých situacích liší, a právě tím jsou obohacující. Už velmi brzy na začátku své kariéry jsem pochopil, že otázka toho, co ženy mohou nebo nemohou dělat, vlastně nedává smysl. Po celou kariéru jsem pracoval s řadou skvělých kolegyň a vždy mi to připadalo naprosto přirozené.
Jak vnímáte ženy v technických oborech?
Nemyslím si, že by technika byla jen „mužskou“ záležitostí, to je jakési zvláštní „kulturní dědictví“ u nás. Když se podíváte například do Latinské Ameriky nebo do Asie, ženy jako inženýrky jsou tam zcela běžné. U nás možná technika není pro ženy až tak atraktivní, asi je to skutečně zčásti tím, že je v našich končinách historicky nastavený společenský předsudek, ale postupně mizí. Chce to čas.
Jak zvládáte rovnováhu mezi prací a rodinou? Přicházejí momenty, kdy musíte něco obětovat?
Rozhoduji se podle priorit a podle toho, kde by v danou chvíli vznikl větší problém. Velkou roli v tom hraje podpora manželky a také fakt, že děti jsou už do značné míry samostatné, což mi v kritických obdobích dává prostor soustředit se na práci. Kdybych tu podporu doma neměl, musel bych mít nastavené priority jinak – to říkám zcela otevřeně. A je pravda, že za tu podporu manželce pravděpodobně neděkuji tak často, jak bych měl.
Žil jste v zahraničí. Jak jste to řešil s rodinou?
S první manželkou jsme žili v Singapuru a potom ve Švédsku. A zajímavá věc – z obou zemí jsme se vraceli v očekávání narození potomka. Takže po těchto dvou zkušenostech jsem řekl, že raději už nikam jezdit nebudeme. Jeden syn je tedy „Made in Singapore“ a další „Made in Sweden“ a trochu to na nich je vidět. A nemyslím tím pochopitelně zevnějšek (smích). Ostatní děti už jsou z Moravy.
A to se projevuje jak?
Mají rády muziku a víno (smích). Ta vědomá láska k rodné hroudě přijde až s věkem, jako tomu bylo u mě.
Jaké hodnoty se snažíte dětem předávat?
Asi by se dalo říct, že vycházíme z klasických křesťanských hodnot – ze skromnosti, ohleduplnosti k druhým a schopnosti pomáhat. Těžko hodnotit, nakolik se to daří, ale snažíme se o to. Zároveň je pro mě důležité vést děti ke zvídavosti a k tomu, aby se učily nad věcmi přemýšlet a vytvářet si vlastní názor.
Dnešní svět je plný digitálních technologií, jak to zvládáte s dětmi u vás doma?
Těžce, ale hledáme rovnováhu. Jsem technik a trochu techno geek, spoustu věcí dělám na počítači a pracuji hodně s tabletem nebo telefonem. Proto se pak dětem složitě vysvětluje, že já můžu a ony ne. Dát dětem do ruky tablet je jednoduché, jen je pak třeba ohlídat, co na něm dělají. Technologie jim na jednu stranu otevírají svět, nakonec i díky nim mají naše děti už od mala skvělou angličtinu.
Zároveň máme štěstí, že jsou hodně kreativní a umělecky zaměřené: vyšívají, vyrábějí panenky, kreslí nebo vystřihují. Často se tak samy vracejí ke „klasickým“ aktivitám, které jsme dělali i my v době, kdy žádné obrazovky nebyly.
Co pro vás znamenají koníčky? Provozujete jachting, jezdíte na kole, lyžujete…
Jsem spíš soutěživý typ, takže ať už se pustím do čehokoli, mám potřebu se v tom posouvat a zlepšovat. U jachtingu jsme začínali přes regaty, což mě okamžitě pohltilo. Kombinace vody a soutěživosti na mě prostě funguje odmala, kdy jsme závodili na Dyji nebo na rybníku na nafukovacích lehátkách. Stejně silný vztah mám ale i k letnímu rodinnému jachtingu, kdy se jen volně přesouváme ze zátoky do zátoky, a k podzimnímu jachtingu, který už není závodní, ale je velmi sportovní – fouká, je to intenzivní a užíváme si ho s manželkou a přáteli.
S manželkou také tančíme standard a latinu. Nechodíme do kurzů jen „pro radost“, ale opravdu na sobě pracujeme. Tančíme zhruba dva roky a chceme v tom být dobří. Ale co je pro mě možná nejdůležitější – je to čas jen pro nás dva, který si společně užíváme.
Kromě sportování také rád vaříte…
Ano, mám rád jídlo i vaření. A platí to i tady – když se do něčeho pustím, chci se v tom posouvat a být lepší. Nedávno například dcera prohlásila, že manželka dělá lepší knedlíky s vejci, což ve mně okamžitě probudilo soutěživost a potřebu jí to „prvenství“ vzít. Jinak to ale máme doma hezky rozdělené – s manželkou vaříme každý trochu jiný typ kuchyně a dobře se v tom doplňujeme.
Vaříte i o vánočních svátcích? Jak je vlastně trávíte?
Vánoce trávíme v klidu doma, je to pro mě při tom všem cestování vzácnost. A vařit budu. My slavíme vlastně dvoje Vánoce – 24. prosince a pravoslavné Vánoce 6. ledna. Předvánoční čas je postní období a tomu přizpůsobujeme i to, co vaříme. A i tady to máme vlastně rozdělené. Já mám na starosti prosincovou večeři – polévku, rybu i salát. Manželka pak obstará celou lednovou – ta je složitější, protože na stole musí být více chodů. Ale třeba novoroční čočka je taky moje „parketa“.
Co Silvestr? Dojde i na tanec, když už chodíte do kurzů?
Na Silvestra tančit nebudeme, ale už se těšíme na plesy. Třeba i na ten náš „Schneiderácký“ v Písku, který patří mezi vrcholy tamní plesové sezony.
Kdybyste mohl vrátit čas, co byste poradil svému mladšímu já třeba ve věku 25 let?
Aby si alespoň rámcově ujasnilo směr. Jak už jsem řekl, nikdy jsem nešel cíleně za nějakou vysněnou pozicí, spíše jsem reagoval na příležitosti tak, jak přicházely. Takže dnes být mladší, možná bych si řekl: „Co musím udělat proto, abych byl ve 40 vrcholovým manažerem?“ A podle toho hledal příležitosti, rozvíjel se, nastavoval si cíleně strategii. Jen si nejsem jistý, jestli by moje mladší já to starší poslechlo. A asi bych svému mladšímu já doporučil nakoupit nějaké bitcoiny (smích).