Pyramidy by nás asi taky mátly o něco víc, kdybychom vůbec netušili, že jde o hrobky egyptských panovníků. Jenže účel těch staveb nám neznámý není a tak už se nemusíme trápit s tím velkým proč, ale jen s těmi vedlejšími otázkami.
Třeba jak vlastně Egypťané ty masivní kamenné bloky přesouvali. Zda s pomocí ramp a pák, s využitím mokrého písku či s pomocí masivních bičů. Znalost primární funkce pyramid podobné debaty dost usnadňuje. Je totiž snazší hledat odpovědi na „jak“ než „proč“.
Docela názorně to ukazuje případ Cavoni. Čeho že? Do skal zahloubených cest, které lze dnes nalézt na jihu Toskánska, v regionu Maremma, přibližně mezi dnešními městečky Sovanou, Soranem a Pitiglianem.
Vžil se pro ně též název Vie Cave, který jim současně přisuzuje roli dopravních spojnic i jakýchsi dutin. Je to výstižné, v průběhu staletí totiž sloužily jako obojí. Ale na rozdíl od pyramid u těchto do skalisek vytesaných pěšin a cest nemáme jistotu, k čemu vlastně měly prapůvodně sloužit. Nevíme, proč vlastně byly budovány. A tak se kolem nich spekulace jen rojí.
Odborné dohady znalců a teorie milovníků záhad přitom nikterak nesnižují fakt, že množství práce, kterou na jejich zbudování museli dávní stavitelé odedřít, si v ničem nezadá s egyptskými pyramidami.
Raději to vezmeme postupně. Díky archeologům[1] víme, že staviteli Cavoni byli Etruskové. Starověká kultura, fungující na území dnešního Toskánska. Ti se v historickém záznamu vyloupli někdy v 8. století před naším letopočtem, aby zhruba dvě století na to dosáhli svého civilizačního vrcholu. Ale ve 4. století př. n. l. už jejich věhlas pohasíná, z řady území je vytlačují výbojnější Keltové. A tak se postupně asimilují mezi Římany.
Na přelomu letopočtu už vlastně žádní praví Etruskové nežijí, všichni dávno splynuli s říší římskou. Jejich kultura tím sice vymizela, ale pozůstatky jejich stavební činnosti přetrvaly dodnes. Zejména pak ony nepřehlédnutelné Cavoni.
Byly hloubeny v měkké sopečné hornině, tufu. S pomocí železných nástrojů. Dlát, krumpáčů a klínů. Což musela být, vzhledem k rozměrům díla, práce náročná. Vytesané úseky v šířce kolísají od jednoho do čtyř až pěti metrů. Ještě víc dramatické je zahloubení. Po stranách se tyčí až dvacetimetrové skály. Běžně tedy spíš desetimetrové, jimiž se museli těmi dláty, krumpáči a klíny dávní stavitelé, etruští kameníci, prohlodat.
References
- ^ archeologům (tuttomanciano.com)