Někdo tomu říká ostře „uprdelismus“, anglicky mluvící země k tomu letos mají na sítích virální lednový song, my to to nazveme slušně: „mít věci na háku“. Také máte tendence neustále něco řešit a zabývat se sebemenším problémem, i když není váš? Pro dobro vaší duše, naučte se letos zůstat nad věcí – nejsme spasitelé a nejsme ani super hrdinové. Předsevzetí letošního roku proto zní: rozliším, co mi za to stojí a co letos nechám plavat.
Není totiž zapotřebí stále dokola řešit minulost, ostré pohledy sousedky, co si myslí nebo si mohli myslet ostatní, co všechno by se mohlo „podělat“, jak to vlastně všechno dopadne nebo jak zareagují druzí, když si dovolím říct ne. „Schopnost ‚nechat být‘ není pasivita, ale aktivní rozhodnutí šetřit energii tam, kde zásah nic podstatného nezmění,“ míní psychoterapeutka působící na online platformě Hedepy Petra Taye.
„Nutkavá potřeba vše řešit často souvisí s úzkostí a potřebou kontroly. Prvním krokem je tedy všimnout si impulzu „hned něco udělat“ a dát si vědomou pauzu. Dopřejte si například několik nádechů nebo otázku: Je to opravdu potřeba řešit teď?“ dodává.
Místo pro svobodu a vnitřní klid
Přiznejme si, přijmout fakt, že se věci dějí i bez našeho přičinění a že vše nemusí dopadnout tak, jak bychom si přáli, je náročné. Mimo jiné to totiž znamená přijmout, že jsme zranitelní. Může to v nás vzbudit strach, zklamání nebo smutek. Když se přestaneme brát tak vážně a připustíme, že ne vše dokážeme ovlivnit, nesmírně se nám uleví.
Petra Taye |
Osvobození od zbytečných tlaků a každodenních starostí, které můžeme nechat plavat, je totiž taková malá forma vnitřní rebelie. Postupně si osvojíte výsadu „povznést se“ a vaší mysli se neskutečně ulehčí. Navíc si vytvoříte si prostor pro více klidu a radosti.
„Přináší nám to do života větší vnitřní klid, méně vyčerpání a kvalitnější vztahy. Když nejsme v neustálém režimu opravování a zasahování, dáváme druhým i sobě více prostoru k vlastnímu růstu. Zároveň se učíme rozlišovat, co je skutečně důležité – a co jen hlučné,“ poznamenala Petra Taye.
Jak ovšem rozeznat, co za řešení stojí a co už se bez našich zásahů obejde? „Pomáhá jednoduchý filtr v podobě tří otázek: Je to v mé kompetenci? Má to dlouhodobý dopad? A chci za důsledky nést odpovědnost? Pokud odpověď zní ne, často je moudřejší ustoupit. Nezasahování není rezignace, ale respekt k hranicím – k vlastním i k cizím,“ radí psychoterapeutka.
Nadhled přichází s věkem
V něčem je příroda spravedlivá: i když nám s věkem bere na svěžesti a na kráse, na moudrosti a vnitřním klidu nám většinou přidává. „Nadhled a schopnost nechat věci být skutečně často přichází s věkem, ale není to automatické. S věkem máme více zkušeností, včetně těch, kdy jsme zjistili, že ne všechno je třeba kontrolovat a že mnoho věcí se vyřeší samo. Klid přichází tehdy, když naši zkušenost doprovází reflexe – tedy schopnost se z minulosti učit, ne ji jen opakovat,“ doplňuje Petra Taye.
Dobrou zprávou ale je, že pokud někomu věk k dosažení této mety nestačil, můžete na letošním předsevzetí vědomě pracovat. „Výsada nechat věci být se dá kultivovat. Klíčová je práce s pozorností a regulací emocí – například skrze mindfulness, terapii nebo vědomé zpomalování,“ míní Petra Taye.
„Pomáhá také učit se tolerovat nejistotu a nepohodlí, aniž bychom je okamžitě hasili řešením,“ dodává.
A nejdůležitější věc nakonec: jako vše v našich životech, i metoda nechat věci plavat musí mít nějaký balanc. Řešit vše je zkrátka hloupost, stejně veliká jako neřešit nic.
„Rozumná míra vzniká tam, kde se potkává odpovědnost s laskavostí k sobě. Nejde o to neřešit nic, ale řešit méně a vědoměji. Pokud se rozhodujeme z klidu, ne ze strachu nebo tlaku, obvykle volíme zásahy, které mají smysl – a zbytek dokážeme pustit,“ poradila psychoterapeutka.
Pár tipů, jak nechat věci plavat:
|