Narodil se 28. února 1929 v židovské rodině jako Ephraim Goldberg, a to v kanadském Torontu. Předkové jeho otce přišli z carského Ruska, matka pocházela z polské Lodže. Jako chlapec si prý stavěl modely měst z odřezků dřeva a dalších materiálů v dědečkově obchodu.
Už jako dítě se setkal s antisemitismem, a proto si změnil jméno na Frank Gehry. V roce 1947 se rodina přestěhovala do Kalifornie, kde se mladý budoucí architekt živil jako řidič náklaďáku. Studoval pak na University of Southern California u Williama Pereiry, později známého autora ikonického pyramidálního mrakodrapu v San Francisku.
Poté studoval urbanismus na Harvardově univerzitě. Pracoval také v nábytkářské firmě. Po návratu do Kalifornie projektoval domy pro své přátele, kde se nebál kombinovat různé materiály a konstrukce. Výsledkem byly mimořádně zajímavé architektonické drúzy, v nichž jsou patrné tendence, které dále rozvíjel v následujících dekádách. Vliv na jeho tvorbu měly i tradiční japonské stavby. Po studijním pobytu ve Francii si v Kalifornii v roce 1962 otevřel vlastní ateliér. V Santa Monice pak originálně přestavěl starší dům na svou rezidenci.
Hvězdou architektury
V osmdesátých letech již byl řazen mezi dekonstruktivisty a získal si renomé projektem California Aerospace Musea, kde do tvarově komplikované téměř skulpturální kompozice zakomponoval i stíhačku Lockheed F-104 Starfighter. Kombinací složitě strukturované stavby a obřího artefaktu, dalekohledu, navrženého známým představitelem amerického pop artu Claesem Oldenburgem, byla budova Chiat-Day Building v kalifornském městě Venice.
V té době už byl Frank Gehry hvězdou světové architektury. V roce 1989 získal prestižní Pritzkerovu cenu a později také nejvyšší americké vyznamenání, Presidential Medal of Freedom. V devadesátých letech vznikla pro olympijské hry v Barceloně jeho obří kovová konstrukce ve tvaru ryby, dále návrh muzea designu v německém Weilu, banka v Západním Berlíně nebo Tančící dům v Praze a také jeho asi nejslavnější dílo – Guggenheimovo muzeum ve španělském Bilbau. Rozevlátá stavba s titanovým pláštěm, jakoby vyrůstající z vodní hladiny, doslova fascinovala a stala se hlavní atrakcí města a ikonou světové moderní architektury.
Gehry v Praze
Gehryho dekonstruktivismus a neofuturismus dále rozvíjejí jeho obytné komplexy Neue Zollhof v Düsseldorfu a IAC na Manhattanu a Walt Disney Concert Hall v Los Angeles. Doslova bláznivé je Muzeum popu v Seattlu, naopak docela ukázněná je architektura muzea umění v Toledu ve státě Ohio nebo podobná instituce v kanadském Torontu.
K posledním projektům patří i Gehryho mrakodrap na dolním Manhattanu, objekt pro Fondation Louis Vuitton v Paříži či na mé gusto až příliš rozevlátý a dosud nedokončený návrh Guggenheimova muzea v Abú Dhabí v Emirátech.
Frank Gehry byl ovšem také výraznou osobností světového designu. Originální je jeho nábytek, zejména slavné křeslo z vrstvené lepenky, které se stále vyrábí. Jedno kdysi věnoval Václavu Havlovi.
To bylo v době, kdy pracoval na projektu Tančícího domu společně s Vladem Milunićem. Ta stavba v kontextu Gehryho tvorby působí až téměř ukázněně, přece jen tu hrál roli kontext. Frank Gehry ji měl rád a pro nás sehrála také svou roli, neboť to bylo po mnoha dekádách poprvé, kdy tu stavěl světově proslulý architekt. Sice tu nevzniklo kulturní centrum, jak o tom kdysi snil Václav Havel, nýbrž jen kancelářská budova, zato dynamicky komponovaná. Její přijetí bylo tehdy rozpačité, ale trochu nás snad naučila toleranci k novému a nezvyklému.
Na setkání s Frankem Gehrym rád vzpomínám, ať už to bylo v Milunićově tehdejším ateliéru v Celetné ulici, v Martinickém paláci na Hradčanech, tehdejším sídle Útvaru hlavního architekta Prahy, kde osobně prezentoval jednotlivé fáze projektu Tančícího domu, nebo na Pražském hradě. Tam zase studoval detaily prací svého oblíbeného Plečnika.
Frank Owen Gehry zemřel v Santa Monice v Kalifornii 5. prosince loňského roku. Bylo mu úctyhodných 96 let.