Práce stovky oslů? Kdepak, mlýny z Barbegal jsou technickým zázrakem antiky

Fragmenty kamenných zídek ve vápencové stráni, patrné zbytky do skaliska vysekaného kanálu. A pak trosky něčeho, co nejspíš mohlo být akvadukty. Upřímně, nic z toho na první pohled nevypadá jako senzace hodná zastavení. A přece. Kdo chce spatřit technický div antického světa na vlastní oči, prohlídku u Fontvieille si určitě neodřekne.

Pozůstatky staveb za malou francouzskou vesnicí totiž připomínají dílo, které ve své době nemělo na světě obdoby – kaskádu vodních mlýnů, zvanou Barbegal.

Římanům nebyla konstrukce vodních mlýnů neznámá. S jejich výstavbou započali dobře sto let před naším letopočtem a jejich fungování postupně zdokonalovali. Oproti dřívějším mola asinaria a mola jumentaria, tedy mlýnům poháněným osly či koňmi, potažmo záběry otrockých paží, to byl ohromný průlom.

A také úspora provozních výdajů na straně zřizovatele, chcete-li, protože s vodním mlýnem nebylo třeba ubytovávat, hledat ustájení a živit ty, co dodávali drtícím mlýnským kamenům potřebnou sílu. Voda, spoutaná upraveným korytem a roztáčející mlýnské kolo, přinášela konstantní energii. A na rozdíl od deseti až dvacetičlenné stafáže starého „tlačeného“ modelu pracovala zadarmo.

Jen pro hrubou představu, průměrný výkon člověka roztáčejícího tyčí mlecí kámen se neblížil ani 100 wattům. A to ještě nekonstantně. Koně a osli byli o něco lepší, dodávali zhruba pětinásobný výkon. Ale bylo to uspořádání náročné na prostor. Zato dobře zkonstruovaný vodní mlýn dokázal fungovat s přibližně 300 watty a konstantně. Vytrvale, bez přestávek a přerušení, pauzy na krmení.

Když starořímský inženýr Marcus Vitruvius Pollio sepsal v pětadvacátém roce před naším letopočtem svých slavných Deset knih o architektuře, byl pro něj princip vertikálního vodního kola pohánějícího horizontální mlýnské kameny hotovou věcí. Pracovalo se s nimi všude, od římských území v Anglii až po Sýrii. Ale pochopitelně, že to vždycky šlo udělat o něco lépe.

Pohled na oblouky akvaduktu, které do Arles přichází od západu. Tedy od pohoří Pène a vesnice Fontvieille.

Síla jednoho vodního mlýna postačila na mletí obilí pro malou vesnici. Ale síla dvou mlýnů se už, s jistými konstrukčními úpravami, dala využít pro řezání dřeva. A kvartet mlýnů už dokázal drtit kamení v lomech. Taková uspořádání technických staveb jsou známa z archeologických nalezišť bosporského Byzantionu, Hierapolis či řeckého Efezu.

To, čím v antickém světě vynikal příklad stavebního díla nedaleko římského města Arelate^[1] – dnešního francouzského Arles – byla celá kaskáda mlýnů za sebou, zasazená do svahu. Ne čtyři, ne šest. Ale rovnou šestnáct vodních mlýnů. Respektive osm dvojic mlýnských kol, hnaných vodou, dopravenou sem dvojicí akvaduktů. Říkalo se jim, a vlastně dodnes říká, Mlýny z Barbegal.

Tuny obilí denně

Chce to větší porci fantazie, když dnes shlížíte na zbytky základových zdí a kanálů, představit si je v jejich někdejší kráse. Metr široká a pět metrů vysoká dřevěná kola se tu roztáčela, aby přes propojené nádrže – jedno druhému – posílalo v ustáleném tempu vodu. Mlýnská kola totiž byla dělaná na „horní vodu“ s výtoky, které postupně poháněly další kola pod nimi dolů k úpatí kopce, zatímco uvnitř zastřešených mlýnů monotónně dřely a drtily mlýnské kameny nepoddajné zrno na mouku.

Výkon téhle mlýnské soustavy? Ten už se pokusili odborníci odhadnout mnohokrát. Naposledy se o to snažili inženýři z francouzské Société Hydrotechnique spolu s kolegy z německých univerzit. Jejich studie, publikovaná v roce 2020 v žurnálu Nature^[2], úplně nesršela jistotou – protože hnací části soukolí, dřevěné konstrukce, tu už samozřejmě přítomny nejsou.

Model Mlýnů z Barbegal, vystavěných ve 2. století našeho letopočtu. Technicko-inženýrské dílo je známé jako ta největší známá koncentrace mechanické síly ve starověkém světě.

Ale střízlivý odhad „síly“ kaskády mlýnů stál někde mezi 10 – 30 kilowatty. Jinými slovy, mlýny z Barbegal šetřily na třísměnném provozu manuální práci devíti stovkám lidí anebo 180 tažným čtyřnožcům. Kaskáda mlýnů z Barbegal se tím stala největší koncentrací mechanické síly v celém starověkém světě.

Trvalo bezmála dalších tisíc let, než lidé tento technicko-inženýrský počin Římanů překonali. Konkrétně tedy velkými klášterními mlýny. Například těmi, které byly ve 12. století vystavěny u opatství v Citeaux. Anebo skrze „průmyslové“ drtiče a hamry ve zlatorudných dolech, potažmo vodními pilami z Ausburgu a Porýní. Ty byly ještě výkonnější. V časech antiky ale neměly mlýny z Barbegal srovnání.

Ostatně, vypovídá o tom i jejich výnos. Denně se tu prokazatelně namlelo okolo 4,5 tun obilí a některé horní odhady^[3] hovoří až o pětadvaceti tunách denně. To víc než slušně stačilo k zásobování jak desetitisícového římského Arelate, tak i k zásobování flotil v přístavu. Město totiž bylo významným logistickým centrem a disponovalo rozsáhlým systémem horrea, skladů obilí.

Z pozůstatků dochovaných staveb, souběhu dvou akvaduktů a do vápencové skály vytesaných kanálů lze vyčíst mnohé. Bohužel ale nemůžeme prstem ukázat na konkrétního stavitele. Archeolog Fernand Benoit^[4] soudil, že by jím snad mohl být inženýr galsko-románského původu, Candidius Benignus.

Historické zdroje v tomto ohledu bohužel trochu selhávají. Jisté je jen to, že mlýny z Barbegal vyrostly za vlády císaře Hadriana. Toho, po němž se v Anglii jmenuje slavný val. Zadavatelem stavby, která probíhala mezi lety 120 – 130 našeho letopočtu ovšem nebyl císař osobně, ale městská správa Arelate s přispěním římské provincie Gallia Narbonensis. Odpovídá tomu stavební provedení, dokládající přítomnost corpus fabrum, profesionálních inženýrů z římských stavebních oddílů.

Co je tu dnes k vidění?

Dochované základové zdivo jednotlivých komor mlýnů, včetně hrubých půdorysů mlýnských staveb, terasy, na kterých stávala kola a kamenné prvky kanálů mezi jednotlivými stupni. Desítky metrů délky akvaduktů se zachovanými oblouky, část koryta. A též terénní model celé kaskády, spolu s informačními tabulemi, na nichž jsou rozkreslena různá provozní schémata.

Celý tento památkově chráněný areál není větší než fotbalové hřiště, je davuprostý a jeho prohlídka vám víc než čtyřicet minut nezabere. Jestli stojí za návštěvu? To už záleží na vašem rozpoložení. Pokud ale máte chuť vidět pozůstatky technického zázraku, který kdysi po stránce výkonu neměl ve světě obdoby, krátkou výpravu k mlýnům z Barbegal byste vynechat neměli. Od Fontvieille je to sem jen kousek.

Navíc vás ten pohled na um a dovednost římských stavitelů lépe připraví na o něco více zachovalé stavební památky a antické divy nedalekého Arles.

Mapy poskytuje © SHOCart a přispěvatelé OpenStreetMap. Společnost SHOCart je tradiční vydavatel turistických a cykloturistických map a atlasů. Více na www.shocart.cz^[5]

Adblock test (Why?)