Rakev nemá kapsy, radši si užívejte, říká Homolová ze Sanitky splněných snů

Lidem jste splnila už přes dvě stovky posledních přání. Bylo nějaké, které splnit nešlo? Zajímá mě, jestli si lidé na konci života vůbec přejí složité zážitky?
Přání koordinuju už třetím rokem a vypozorovala jsem, že lidé, kteří mají možnost umírat doma, si většinou přejí ještě nějaký poslední zážitek s rodinou. Třeba teď povezeme manželský pár na večeři na Ještěd. Pán ji manželce sliboval, ale jeho zdravotní stav mu už neumožní, aby akci sám zrealizoval. Už jen leží, a i my musíme oslovit hasiče nebo horskou službu, aby nám pomohli do schodů s nosítky.

Mimochodem je úžasné, jak jsou lidé ochotní nám pomoct – sami bychom přání nesplnili. Ale zpátky k vaší otázce… Pak je druhá skupina lidí, kteří tráví poslední dny v hospici nebo jiném zařízení. A ti všichni do jednoho si přejí ještě se naposledy podívat domů. To je v podstatě i nejčastější přání, se kterým se na nás rodiny obracejí, protože samotný převoz vážně nemocných je náročný. Ale pro nás to není nic nesplnitelného.

Jak vás napadlo celý projekt spustit?
Dostala jsem se k tomu náhodou. Pracovala jsem u soukromé záchranné služby a volala nám paní, jestli bychom nevzali jejího manžela na poslední degustaci vína. Na to konto jsem zjistila, že u nás neexistuje žádná služba, která by něco takového zprostředkovávala, přestože v zahraničí je to běžná praxe. Poslední přání jsem začala plnit nejdříve právě se soukromou záchrankou, a když se projekt více rozrostl, založila jsem s partnerem a přáteli ze záchranných služeb neziskovou organizaci Sanitka splněných snů.

Povězme si ještě pár praktických informací. Jak vás můžou lidé kontaktovat, jak se cesty hradí a kdo se v tu chvíli o nemocné stará?
Kontaktovat nás můžou prostřednictvím formuláře na našem webu a já se jim co nejdříve ozvu. Popřípadě je tam uvedené i moje telefonní číslo. Přání lidem plníme zcela zdarma a snažíme se jim nabídnout ještě víc, než si přejí. Například se jich ptáme, jestli se cestou nechtějí zastavit v oblíbené restauraci – i to jim hradíme. Poslední přání chceme splnit i těm, kteří by na ně sami neměli peníze. O klienta se během cesty stará vyškolený zdravotnický personál, my za něj přebíráme plnou zodpovědnost. Když chtějí například naposledy společně doma poobědvat, čekáme na ně v sanitce.

Vy se plnění přání většinou osobně účastníte. Kam jste se už podívala a jak jejich plnění prožíváte?
Možná vás to překvapí, ale téměř vždy je to pro všechny veselá událost. I když plníme poslední přání dětem, nechápeme, kde se v rodičích bere taková síla a jak je možné, že tam v tu chvíli panuje taková radost. Je to neuvěřitelné a těžko popsatelné, ale velmi často nás ti lidé dobíjejí svou energií. Takhle jsem byla jednou na fotbalovém zápase s celoživotním fanouškem Baníku. Byl tam i můj partner a dodnes se tomu smějeme, protože i když oba fandíme jiným klubům, atmosféra nás strhla natolik, že jsme poskakovali i na Baníku. Pán na stadion chodil celý život, měl permanentku a desítky let starou šálu. Teď tam s ní jenom ležel na lůžku a všichni ho chodili pozdravit. Celou dobu plakal dojetím.

Jezdíme i na rockové koncerty s ležícími pacienty. Třeba metalová skupina Dymytry byla úžasná – byli jsme u pódia a vypadalo to, že celý koncert hrají jen pro pána. Dostala jsem se opravdu na nejrůznější místa. Pamatuju si, že v začátcích jsem byla dokonce ve věznici, kam jsme vezli nemocnou paní, aby se rozloučila se synem. Nejdál jsme byli letos v Itálii s šestatřicetiletou Lindou. Trpěla vzácným onemocněním, a ještě když mohla mluvit, básnila jen o moři. Její ošetřovatelky se s námi spojily a společně jsme jí přání splnili. Celé odpoledne jsme tiše seděli na pláži a Linda si máčela nožky ve vodě.

Předtím jste pracovala skoro dvacet jako záchranářka. Je to dostatečná příprava na to být denně svědkem toho, jak se lidé loučí se životem?
Záchranáři nebo zdravotníci, kteří jsou ve styku se smrtí, určitě lépe přijímají, když odchází starší člověk. Ale na odchod dítěte si nezvyknete nikdy. Když jedete k případu, kde figuruje dítě, nervozita je obrovská, ať jste u záchranky první rok, nebo dvacátý. Když jsem zakládala Sanitku splněných snů, udělala jsem si ještě kurz paliativní komunikace. Myslela jsem si, že moje dosavadní zkušenosti a empatické cítění stačí, ale tvrdě jsem narazila. A to jsem sama prošla tím, že mi tragicky zemřel osmnáctiletý brácha. Ale ani toto nestačilo, abych dokázala správně vést komunikaci při emočně náročných situacích. Hlavně jsem na kurzu zjistila, že nemusím nabízet řešení. To nejdůležitější, co jsem si z něj odnesla, je ticho a naslouchání. Měla jsem tendenci klientům pořád nabízet pomoc, ale v těch bolavých chvílích úplně stačí být přítomný a otevřený. A třeba jen pár minut mlčet – což bylo ze začátku nejtěžší.

Máte sama nějakou duševní hygienu? Umíte si představit, že to budete dělat stejně dlouho jako záchranářku?
Mám kouče, který mi ale pomáhá spíš s osobním rozvojem. Co se týče terapií, tam zatím nejlépe fungují moji dva puberťáci, zahrádka a sportování – pohyb je potřeba. Možná se to nezdá, ale vlastně mám dost sedavou práci. V sanitce klidně strávíme osmnáct hodin, pokud jedeme daleko. Jezdíme po celé republice a plníme většinou tak tři čtyři přání za týden. Upřímně ale doufám, že to budu dělat ještě déle než záchranářku.

Já vím, že mi na tuto otázku asi nemůžete odpovědět, ale pokládáte si ji vy sama – proč dostávají někteří lidé tak hrozně naloženo? Objevuje se ve vás občas i zoufalství, že toto přece není fér?
To jste vystihla přesně. Tuhle otázku si pokládám velmi často a samozřejmě na ni nedostávám odpověď. Je to asi ten nejvíc frustrující aspekt mojí práce. Například jsme vyrazili do zoo s malým Míšou, který se loučil se životem jen rok poté, co mu zemřel tatínek.

Nebo se šestiletým Vovou, který s maminkou uprchl z Ukrajiny a v Česku mu propuklo nádorové onemocnění. Nikdy nezapomeneme ani na osmiletého Vilíka a jeho rodinu. Taťka byl voják, úžasný chlap… Chlapec zemřel deset dní poté, co jsme s ním byli na výletě. Tenkrát se s ním skamarádili i moji kluci a chvíli s ním hráli on-line hry. Sice byly jejich fyzické možnosti úplně jiné, ale zjistili, že mají rádi stejnou hru, a přišlo jim to úplně přirozené. To je na dětech úžasné, takže moje práce doma rozhodně není žádné tabu.

V jednom rozhovoru jste říkala, že jste vážně nemocného Ondru s jeho šestiletým synem dokonce ubytovala během plnění přání u sebe doma a strávili jste spolu několik dní. Nenakládáte si moc? Předpokládám, že jste si k nim vytvořila o to větší vztah…
Kdybych měla psychologa, určitě by mě za to nepochválil. Ale toto nebyl záměr, prostě to z organizačních důvodů vyplynulo jako nejlepší varianta. A asi opravdu byla, protože od té doby jsme přátelé. Ondrovi jsme totiž taky plnili poslední přání – jenomže jeho to tak nakoplo, že začal cvičit a překonává všechny lékařské prognózy. Už si sám dělá legraci z toho, že ho z hospice brzy vyhodí. Přitom má nádor na mozku a podle lékařských zpráv by už rok neměl být mezi námi.

Když vás tak poslouchám, přestávám si myslet, že máte smutné povolání. Vy si to asi taky nemyslíte, že?
Já to nevnímám ani jako práci, spíš jako poslání. A vždy se těším na lidi, se kterými dopředu mluvím a společně se snažíme naplánovat co nejhezčí den. Těším se na pozitivní emoce, které jsou tam vždycky. Jsou tam i slzy, ale takový už je život. Lidé se nám ozývají i poté, co jejich příbuzní nežijí, a občas se nám snaží sami nabídnout pomoc. Jedna paní pro nás dokonce uspořádala benefiční koncert. Peníze vybíráme pomocí fundraisingu, což je vždy náročné, a každá pomoc je pro nás důležitá. Teď zrovna budeme shánět finance na dvě nové sanitky.

Jak se vám proměnil vztah ke smrti?
Nejsem si jistá, jestli se můj vztah ke smrti nějak proměnil. Možná s ní budu smířená, až děti vyletí z hnízda, teď se jí stále bojím. Spíš se ale proměnil můj vztah k životu. Uvědomuju si, jak je hrozně křehký a že je potřeba vážit si každého okamžiku, kdy tady jsme, a neřešit kraviny.

Moje máma mi občas říká, že mi je všechno jedno. Má pravdu, ale je to tak správně – proč bych se stresovala kvůli blbostem? Přijde mi, že díky své práci mám život daleko víc zvědoměný. Když se znovu vrátím k tomu, co si lidé na konci života přejí, tak je to přítomnost rodiny a okamžiky lásky. A na tom jediném opravdu záleží. Jedna paní mi v sanitce řekla: „Víte, Petruško, rakev nemá kapsy. Užívejte života, protože na druhý břeh si stejně nic neodnesete.“ A to ve mně zůstalo.

Článek vznikl pro časopis Žena a život^[1].

Adblock test (Why?)