Nedělní úzkost se začíná projevovat už během nedělního odpoledne a zaměstnance tím mentálně dostává do pracovního režimu. Začnou se do mysli vkrádat myšlenky na nezodpovězené e-maily, rozdělané projekty, zítřejší povinnosti, lidé si připomínají, na co v pondělí nesmí zapomenout.
„Psychologicky jde o takzvaný anticipační stres, kdy se mozek připravuje na zátěž, ale tím se paradoxně zkracuje čas regenerace,“ říká psycholog Marek Horňanský. Společně s tím se pojí napětí, podrážděnost, smutek, ale i ztráta radosti z volného času nebo vtíravé myšlenky na práci. Výjimkou ale nejsou i fyzické příznaky. „Například bolesti hlavy, svalové napětí, zažívací potíže či poruchy spánku, kdy je těžké člověku usnout v neděli večer,“ dodává Horňanský.
Zmíněné stavy přitom nejsou v české populaci ničím výjimečné. „Je to velmi rozšířený jev. Podle dostupných průzkumů nedělní splín zažívá velká část pracující populace, někde mezi třetinou až polovinou lidí v produktivním věku,“ říká kariérní koučka Šárka Smrčková.
Problémy má až osmdesát procent lidí
Na mezinárodní úrovni jsou pak projevy zmapované ještě lépe. „Různé mezinárodní průzkumy ukazují, že nedělní úzkost zažívá v nějaké míře šedesát až osmdesát procent pracujících lidí,“ říká psychiatrička a psychoterapeutka MUDr. Olga Kunertová. Ne vždy jde o klinickou úzkost. Naopak – často jde o běžné stresové reakce. „Přesto je to natolik častý fenomén, že se o něm mluví jako o kulturně sdíleném prožitku moderních pracujících,“ dodává.
Prakticky jde o důsledek kultury, která tlačí na výkon a neustálou dostupnost. Nejvíce jsou proto ohroženi právě ti pracující v prostředí s vysokými nároky. To však nemusí být nutně jen manažeři nebo lidé na vedoucích pozicích. „Častý je třeba i u zaměstnanců s rutinními úkoly,“ poukazuje Horňanský. Nejde totiž jen o vysokou pracovní zátěž, ale i o nejasné hranice mezi prací a soukromým životem. „Významnou roli hraje také digitální dostupnost. Neustálý přístup k mailům a pracovním aplikacím způsobuje, že víkend přestává být skutečným odpočinkem,“ upozorňuje Horňanský.
Do nepříjemné stresové spirály se lidé dostávají nejčastěji v důsledku očekávaného stresu v nadcházejícím týdnu. Trápí je představa nahromaděných či náročných úkolů, neudržitelné pracovní tempo, ale i například konflikty na pracovišti. A pochopitelně i nedostatek odpočinku, který by pomohl stres odbourat. „Někdy je spouštěčem i prostá změna tempa, přechod z víkendového režimu zpět do pracovního,“ dodává Kunertová.
Manuální profese jsou šťastnější
Náchylnější jsou zejména lidé pracující v kanceláři a ti, kteří vykonávají duševně náročné profese. „Naopak u manuálních profesí je tento jev obecně méně častý, protože hranice mezi prací a volnem bývá jasněji oddělená,“ vysvětluje Kunertová.
Co se věku týče, tak podle statistik prožívají tyto pocity nejčastěji lidé v produktivním věku 25 až 50 let. Bývají totiž vystaveni největšímu tlaku – na budování kariéry, plnění náročných úkolů a pochopitelně se jim nevyhýbají v nějaké míře ani rodinné povinnosti. Neznamená to však, že zbytku populace se tento problém netýká. Zažívají ho i děti. „Klíčovým faktorem není množství práce, ale mentální nastavení a schopnost zvládat změnu tempa a očekávání,“ vysvětluje Šárka Smrčková.
Ačkoli je fenomén nedělního splínu velmi rozšířený, neměl by být něčím standardním, s čím se lidská psychika na dennodenní bázi potýká. Pokud se nedělní úzkost objevuje občas, jde pravděpodobně o přirozenou reakci na aktuální pracovní prostředí. Například dokončování náročného projektu, kde už „hoří“ termín. V dlouhodobém měřítku jde však o indikátor problému.
„Často jde o ukazatel, že práce člověka vyčerpává, neodpovídá jeho kapacitě nebo mu dlouhodobě nevyhovuje,“ upozorňuje Šárka Smrčková. Mohou za tím být rovněž špatné pracovní vztahy nebo nevyvážený work-life balance. Překvapivě se ale může projevit i u těch, kteří svou práci milují a pracují v příjemném kolektivu. „U nich může být příčinou perfekcionismus, vysoká zodpovědnost nebo strach nesplnit vlastní, často velmi vysoké, standardy,“ doplňuje Kunertová.
Když tělo neregeneruje
V každém případě je nedělní smutek spojen s tím, že pracovní nároky převyšují možnosti regenerace, kompetence nebo podporu ze strany prostředí. A to v není v dlouhodobém měřítku udržitelné. Opakovaný stres zvyšuje v těle hladinu kortizolu, což je hormon spojený s reakcí „boj, nebo útěk“.
„Dlouhodobě zvýšený kortizol narušuje náš imunitní systém, zvyšuje riziko kardiovaskulárních onemocnění, podporuje poruchy spánku a tak dále,“ popisuje možné důsledky Horňanský. Na psychické úrovni hrozí riziko rozvinutí chronické úzkosti, poruch spánku, snížené schopnosti koncentrace a v konečném důsledku i k poklesu pracovní výkonnosti. A čím déle lidé svůj stav neřeší, tím rozsáhlejší mohou být důsledky. „Pokud se stav neřeší, může přerůst v syndrom vyhoření nebo depresivní symptomy,“ varuje Horňanský.
S nedělní úzkostí se přitom dá pracovat. „Pomáhá vědomé plánování víkendu i pondělí, vyhrazení času na odpočinek, pohyb a rituály, které uzavřou týden,“ vyjmenovává Šárka Smrčková. Aktivity, které přinášejí radost a regeneraci, dlouhodobě pomáhají stres odbourat a zvyšují psychickou kapacitu k jeho zvládání.
Součástí by ale měla být i práce s vlastními hranicemi. Ta může vypadat tak, že zaměstnanec přestane o víkendu reagovat na pracovní zprávy, vypne si upozornění na příchozí e-maily a ztlumí si případné pracovní chaty. Případně si na pracovní starosti vyhradí o víkendu jasně stanovený krátký čas, který však neslouží k výkonu práce, ale k přípravě na nadcházející týden. „Deset až patnáct minut v neděli stačí na sepsání priorit. To uklidňuje mozek, protože ví, že na nic nezapomene,“ přibližuje Kunertová.
Někdy ale zmíněné kroky nemusí stačit, nebo jich lidé nejsou schopni. „Pokud se stav zhoršuje nebo trvá dlouhodobě, je vhodné jej konzultovat s odborníkem a přehodnotit pracovní nastavení,“ uzavírá kariérní koučka Šárka Smrčková.