Mluví v ní o tom, jaké to je učit bez elektřiny, bez signálu a s hlavou plnou otázek o smyslu práce i života. A také o tom, proč se rozhodla dát hlas dětem, které ve škole často nikdo neposlouchá. „Nejsem světice, jen mě štve nespravedlnost,“ říká otevřeně. V našem rozhovoru vypráví o šoku z reality rozvojových zemí, o momentech pokory i o tom, proč by se učitelé měli někdy naučit být trochu sobečtí – aby mohli učit srdcem.
Tři měsíce jste působila jako dobrovolnice v odlehlých školách v Himálaji. Co bylo v tom období nejtěžší a co vás nejvíc obohatilo?
Ze začátku je vždy nejtěžší šok z reality rozvojové země, nervozita z nedostatku pohodlí, strach z nedostupnosti zdravotní péče a na některých místech nemožnost se rychle dostat pryč v případě nečekané katastrofy. Ale vždy když na místě strávíme nějaký čas a žádná katastrofa nenastane, uvědomím si, že pro většinu světa je takový život normální, že to jenom já jsem zhýčkaná Evropanka, tak se většinou hodně rychle srovnám. A to mi přijde obohacující. Mám ráda, když můžu zůstat na místě pár týdnů, aby pominul původní šok a mohla jsem vnímat život očima místních.
Křik, ponižování, urážky nebo výhrůžky se běžně vyskytovaly ve všech školách, kde jsem kdy působila.