Při vyslovení názvu chemického prvku možná někoho napadne, že uranové sklo je nebezpečné. „Práce s ochuzeným uranem spadá do kategorie práce s radioaktivním materiálem, byť slabým. Nakládání s ním vyžaduje licenci od Státního úřadu pro jadernou bezpečnost. Musí být vedena přesná evidence o množství, typu a způsobu nakládání,“ vysvětluje Zdeněk Drobný ml., mistr hutě ze společnosti Moser.
Bát se však nemusíte. Po utavení skloviny je uranové sklo zcela zdravotně bezpečné, jak pro skláře při další manipulaci, tak pro uživatele při běžném užívání. Takže se nemusíte obávat nových designových kousků, ale ani staré vázy, dózy nebo dokonce bižuterie – to vše dokázali staří sklářští mistři z uranového skla vyrobit. Staré výrobky můžete objevit v nabídce antiků či dalších obdobných prodejců.
Stoletá historie
„Procházel jsem firemní archiv a upoutala mě váza, kterou Leo Moser představil už před sto lety. K mému úžasu šlo o objekt z uranového skla. Přišlo mi až neuvěřitelné, že tento druh skloviny používal už tehdy. Působilo to na mě vizionářsky a chtěl jsem na tento moment upozornit,“ vysvětluje Jan Plecháč, designér a kreativní ředitel Moseru, proč si právě tuto barvu vybral pro kolekci Echoes.
Leo Moser žlutozelenou, uranem barvenou sklovinu nazýval radion. Dochovaly se dokonce jeho vzácné historické vzorkovnice, kde mezi jednotlivými vzorky najdete i tuto barvu. Z uranového skla vyráběl Moser před sto lety například vázy Fipop, zdobené oroplastickým dekorem.
Když se Leo Moser pustil do pokusů s barevnými sklovinami, šlo o průlom nejen estetický, ale i technologický. Díky špičkové úrovni zpracování se Moser velmi rychle zařadil mezi nejlepší české a evropské výrobce barevného broušeného skla.
Dnes patří produkty z uranového skla nejen k vyhledávaným kvůli svému atraktivnímu vzhledu, ale také proto, že zejména ve spojení se jmény známých designérů jde o velmi atraktivní finanční investici, jejichž cena neustále stoupá.
Jedním z průkopníků se stal zejména Rony Plesl, jehož projekt Samuraj či Gejša obdivuje celý svět. Objekt nemohl chybět ani na světové výstavě na výstavě EXPO 2025. Rony Plesl však využívá uranové sklo nejen ve volných dílech, ale také v produktovém designu, například v kolekci sklenic a svícnů Cubism, která je inspirovaná českým kubismem.
Sklo jako pocta
Uranové sklo si však vybral třeba i sklářský designér Lukáš Houdek, jehož sklenice Whiskey Cube představují poctu moderní architektuře 20. století, odkazují na estetiku Adolfa Loose i Le Corbusiera, spojují geometrickou jednoduchost s optickou hloubkou. Byl by to i dobrý tip na vánoční dárek!
To samozřejmě platí i o kouscích od Jana Plecháče a jeho limitované kolekci Echoes, která vnikla jako pocta ke 100. výročí otevření galerie Moser Na Příkopě letos v říjnu.
Pokud si budete chtít vychutnat zářivý efekt uranového skla, počítejte s však tím, že je třeba k jeho osvětlení použít ultrafialové světlo s vysokým podílem záření UV-A. To dokáže se sklem zázraky.
Uranové sloučeniny, které zabarvují sklo světle zeleně nebo žlutě, totiž stojí za jeho fluorescencí v ultrafialovém světle. Nejintenzivněji fluoreskuje uranové sklo pod vlivem dlouhovlnného ultrafialového záření. Optimální vlnová délka je kolem 360 nm.
Nic nového pod sluncem
Leo Moser však nebyl první, kdo použil uranové příměsi do skla. Při vykopávkách v Posillipu u Neapole našli archeologové skleněnou zelenomodrou mozaiku z vily datovanou do roku 70 n. l. Obsah oxidu uraničitého (smolince) v ní je 1,5 %. Ten zkoušeli v 17. a 18. století i Číňané, ale nakonec od těchto pokusů ustoupili, nepodařilo se jim vyrobit kýžené „císařské“ žluté sklo.
Až mineralog, chemik, lékárník a profesor chemie Martin Heinrich Klaproth roce 1789 experimentoval se smolně černou rudou. Objevil tak nový prvek, jemuž dal jméno uran na počest nově objevené planety.
Uranové sklo se pak začalo vyrábět v Anglii, Francii, Belgii, USA i jinde, ale největší rozmach nastal, jak jinak, v Čechách, a to i díky Jáchymovu.
Do tohoto města totiž přišel v roce 1852 Adolf Patera, český chemik a profesor příbramské báňské akademie, který měl původně pověření c. k. rakousko-uherského mincovního úřadu vypracovat metodu ke stanovení obsahu uranu v různých látkách. Zde se pustil do levné výroby uranových barev. Původní huť nechal přestavět a zmodernizovat, provoz zahájila v květnu 1854.
V říjnu roku 1855 pak spustila v bývalé Lintackerově huti Továrna na uranové barvy (později nazvaná k. k. Uranfabrik). Jáchymov byl v této době považován za jediné naleziště, kde se potřebná hornina nacházela v těžitelném množství a byla vhodná k průmyslovému zpracování.
Od roku 1854 do roku 1857 Patera spolupracoval s chemikem Arnoštem Vysokým, který po jeho odchodu v roce 1857 převzal funkci ředitele a také významně rozšířil sortiment továrny.
Kromě Paterovy kanárkově žluté tak vyráběla továrna oranžovou (natronovou) žluť (1858), žluť amoniakovou (1859), uranovou čerň (protoxid) (1865) využívanou především porcelánkami, zažloutle-červenou žluť (draslová žluť) (1867). Vysoký také podstatně vylepšil výrobu kobaltové modři. Vysoký z Jáchymova odešel v roce 1869.
České sklárny tak mohly vyvážet velké množství těchto sklovin do zahraničí včetně Orientu.
Jak Marie zachránila Jáchymov
Konec 19. století byl pro továrnu na uranové barvy v Jáchymově však kritický. Výroba upadala. Jenže v roce 1898 přišel dopis z Francie od Pierra a Marie Curie, kteří žádali o poskytnutí vzorků z odpadu pro vědecké účely. Stát, vlastník továrny, jim poskytl 1 135 kg odpadu, z něhož Marie Curie-Skłodowská izolovala prvních 120 miligramů radia.
Tři gramy rádia se podařilo získat z dalších pěti tun odpadu v roce 1902, dalších pět a půl tuny zakoupil v roce 1905 baron Henry de Rothschild. Marie Curie-Sklodowská si však svůj objev nenechala patentovat, proto z jejích objevů mohl těžit hlavně Jáchymov.
A ceny radia prudce rostly. Zatímco v roce 1902 stál jedem gram soli radia ve Francii 15 000 franků, v roce 1905 to už bylo 150 000 franků. V Rakousko-Uhersku stál v roce 1910 jeden gram radiové soli přes 300 000 rakouských korun, po první světové válce deset až dvanáct milionů československých korun.
Na přelomu dvacátých a třicátých let stál jeden gram 2 080 000 Kč. Podiv? Rozhodně ne, vždyť do třicátých let bylo vyrobeno pouze 35 gramů radia!
Od padesátých let 20. století se uran kvůli rozvoji jaderné technologie mohl v Československu využívat pouze u bižuterie, nikoli u užitkového skla. Až v sedmdesátých letech 20. století došlo k uvolnění předpisů a lze ve sklářství používat „ochuzené sloučeniny uranu“, tedy sloučeniny zbavené izotopu 235.