„Trail Angels neboli Andělé na Stezce jsou lidé, kteří na dálkových trasách po celém světě fungují již roky. Většinou bydlí přímo na trase nebo v jejím dosahu a jsou ochotni ve svém volném čase pomoci poutníkům. Nedělají to s vidinou zisku, ale protože jim to dává smysl,“ píše Martin Úbl v knize Stezka Českem.
Dálkovou pěší trasu vedoucí po hranicích republiky spustil v roce 2021 spolu s dalšími nadšenci. A v témže roce se k projektu připojila i Veronika Pacáková z Cínovce v Krušných horách.
Stala se prvním Andělem Stezky: „Byla jsem doma na mateřské a zjistila jsem, že mi Stezka vede kolem baráku. Tak jsem si řekla, že to zkusím, a rozhodně nelituju. Za tu dobu se u mě vystřídala možná pětistovka stezkařů a s žádným jsem neměla nepříjemnou zkušenost.“
Naopak s řadou lidí se spřátelila, nezapomíná ale ani na ty, které viděla jen jednou v životě. Třeba na svého prvního návštěvníka Ondru: „Já jsem byla zároveň jeho prvním Andělem a ani jeden jsme moc nevěděli, co od sebe čekat.“
„Zrovna jsem chystala děti do postele, když se mě zeptal, jestli si může taky dát sprchu. Z koupelny vycházel zrovna v momentě, kdy se tehdejší partner vracel z práce. Ale rychle jsme situaci vysvětlili a ještě všichni společně povečeřeli,“ směje se a ukazuje mi kroniku, kterou si od roku 2021 vede. Ondřej v ní potvrzuje její slova: „Celá rodina mi dodala velkou podporu. Byli jedním z důležitých důvodů, proč jsem dokázal Stezku dokončit.“
Dnes už poutníci neprocházejí Veroničinou koupelnou ani domem. Na zahradě vybudovala letní kuchyň, kde si můžou uvařit, doplnit proviant, nebo ho naopak odložit, a pod střechou třeba taky přespat. Rezervace tady nefungují – volá se až u cedule Cínovec.
„Často ani nejsem doma. Lidem akorát řeknu, kde najdou klíč od kuchyně, a vždycky se nějak vejdou. Zrovna tohle léto mi volal pán, že jde s kamarádem a mají s sebou devět dětí. Vešli se, a to ještě přišli další lidi. Když je v letní kuchyni plno, vyspí se na zahradě,“ vysvětluje Veronika, jak to v Cínovci chodí.
Kdo chce, přispěje jí na elektřinu nebo na další plánované úpravy. Chtěla by totiž zřídit i venkovní sprchu a postavit stany s podsadou. Máte-li jednu kapsu děravou a druhou vysypanou, nevadí, šikovné ruce se taky hodí.
„Takhle ke mně přišel Kamil, potulný nádeník z Aše. Prošel severní i jižní část Stezky, celkem dva tisíce kilometrů, bez peněz a za nocleh nabízel pomoc – někde štípal dříví, jinde sekal trávu, u mě dělal tři dny obrubníky. Jsem mu za to velmi vděčná,“ říká maminka, která se momentálně sama stará o čtyři děti – tři vlastní a jednu dívku v pěstounské péči. Veronika se možná stala andělem ještě dřív, než pustila Ondru do sprchy…
Kolik bodýček na tisíc kilometrů?
Vymydlený turista samozřejmě není jediný, na kterého za čtyři roky „andělování“ s úsměvem vzpomíná. Když jsem se připravovala na rozhovor, dozvěděla jsem se, že jeden kluk šel Stezku pozadu, další za sebou táhl popelnici, někdo chce ujít dva tisíce kilometrů na jeden zátah a jedna paní ji má prý naplánovanou na čtyřicet let.
Veronika Pacáková (43)
|
„S jakými příběhy jste se setkala vy?“ tahám z Veroniky další historky. „Třeba nezapomenu na Vojtu, který mě požádal, jestli bych mu nevytáhla klíště z ramene, a pak to s ním seklo. Zpětně už nevím, zda to bylo kvůli zákroku, každopádně v jednu chvíli jsem měla v pinzetě mrtvého parazita a na podlaze kaput stezkaře. Na čtyřkolce jsem už taky jela hledat ztracený umělý zub, bohužel jsem ale nebyla úspěšná. Zato Jitku jsem našla,“ dostává se Veronika k jinému příběhu.
„Setkání s ní pro mě bylo hodně silné. Strávila u mě jedno odpoledne, a když jsme se loučily, měla jsem pocit, že se nevidíme naposledy. Nenapadlo by mě ale, že se setkáme tak brzy. V noci mi volala uplakaná z cizího čísla, že se jí vybil mobil i čelovka a ztratila se v lese. Útulna byla sice pět set metrů od ní, ale v té absolutní tmě ji nenašla. Navíc s sebou měla úplně vyčerpaného psa. Podle vzdálených zvuků se dostala k silnici, kde se jí podařilo stopnout auto a zavolat mi. Tak jsem pro ni dojela a staly se z nás kamarádky.“
Veronika mi vypráví, že čím dál častěji se na Stezku vydávají i samotné matky s dětmi. „Děti jsou skvělé, nemají představu o tom, kolik kilometrů je čeká, neřeší, jestli je v batohu dost jídla, žijí přítomným okamžikem. Myslím, že nejmladšímu poutníkovi byl asi rok. Sice se vezl v kočárku, ale i to se počítá. Maminka měla můj neskonalý obdiv, protože s sebou měla ještě tříleté dítě.
Žen s malými dětmi chodí opravdu hodně, a ne že by vyrazily na víkend – jdou klidně i tři týdny,“ povídá a já mezitím listuju kronikou. „Jsi strašně hodná a milá. Jo, a máš vynikající tousty,“ napsala dvanáctiletá Justýnka a svůj zápis doprovodila kresbou anděla a toastu.
V knize Stezka Českem nacházím příběh maminky, která vyrazila na trek s ročním Benjaminem. Hanka Stezku začala, než otěhotněla, a na mateřské si řekla, že má zrovna spoustu času v cestě pokračovat – a malého parťáka k tomu.
„Po etapách jsem prošla Severní větev, v posledních úsecích se Benjamin nesl v mém břiše. Věděla jsem, že nedokážu s dítětem sedět doma na zadku, a chtěla jsem pokračovat po Stezce dál. Navíc všichni tvrdili, že na Jižní větvi je hodně asfaltu, pro kočárek ideální,“ líčí Hanka s nadšením své putování, kterému velel malý kluk, i počáteční obavy: „Kolik bodýček mám vzít na tisíc kilometrů, když doma má někdy i tři na den?“
Přála si setkat se s Andělem
Každý stezkař zaslouží obdiv, bez ohledu na to, kolik toho za den ujde, zda před sebou tlačí kočár, nebo za sebou táhne nákupní tašku na kolečkách.
„Víte, jakou myslím? Takovou tu kostkovanou, se kterou chodí důchodci na nákup! Tu si lidé běžně do hor nevezmou. Takže když s ní přijela jedna slečna, bylo mi to divné. Pak jsem se dozvěděla, že prodělávala chemoterapie a na rameni měla nějaký port – kvůli němu nemohla nést batoh na zádech. Šla se svým bratrem a jeho dcerou; ten mi pak řekl, že jejím přáním bylo potkat se s Andělem,“ vypráví žena, jejíž zrzavé vlasy svítí víc než svatozář a místní ji považují tak trochu za blázna.
„Já su od začátku za místního magora, co si zve cizí lidi do baráku. Navíc chlapy s batohy, a ještě je u sebe nechám přespat!“ směje se a vzpomíná na nejstaršího z nich, sedmdesátiletého Oldu z Beskyd.
„Měl asi dvacetikilovou krosnu a vůbec nic ode mě nepotřeboval. Chtěl si jen na chvíli odpočinout a ujíst trochu z vlastních zásob, aby ulehčil zádům. Pospíchal zpátky do Beskyd, říkal, že brzy přijede brácha a slíbil mu, že ho provede po horách.“
Na Stezku Českem vyrážejí lidé po rozchodu i páry na svatební cestu. Hory prověří každý vztah, i ten, který má člověk sám se sebou. A někdy dají vzniknout i vztahům novým.
Veronika vzpomíná na příběh poutnice Péti: „Tři dny před dokončením severní etapy míjela na cestě jediného kluka. Už dlouho s nikým nemluvila, a tak se Ondry zeptala, jestli by se mu hodila společnost. Mlčel, tak ho minula a šla dál. On ji ale následně doběhl a cestu dokončili spolu. Na tom by nebylo nic až tak výjimečného, kdyby kvůli němu Péťa nakonec nezrušila zásnuby. Ondra od prvního setkání na Stezce zůstal v jejím životě, prošli spolu už tisíce kilometrů a letos se vzali.“
Ročně se u Veroniky v domě zastaví zhruba stovka lidí a na závěr sezony v září pořádá každoroční setkání. „Sejde se vždycky zdravé jádro, dopředu ale nevím, jestli to bude třicet, nebo sto lidí. Pokaždé si ale říkám, že letos to bylo nejlepší – nikdo nic neřeší a maximálně si užíváme přítomný okamžik. Už druhým rokem máme i živou hudbu. Těchto úžasných setkání a pomoci druhým by ale nebylo bez nejzásadnějšího člověka, a tím je Martin Úbl a jeho přátelé, kteří projekt založili. Stezka je nezisková a zároveň pomáhá Sportovnímu klubu vozíčkářů.“
„A vás cesta neláká?“ ptám se. „To víte, že láká. K narozeninám jsem od rodiny dostala pořádný batoh, ale zatím vyrážím spíš na jednodenní výlety po Stezce. Určitě bych někdy chtěla zvládnout i delší úsek, hodně mě to táhne do Beskyd. Zatím ale prožívám dobrodružství spíš s lidmi, které Stezka dovede ke mně.
Jeden pán se u mě zastavil jen proto, že si chtěl po třech dnech s někým popovídat. Já byla zrovna taky nevypovídaná, tak jsem to do něj valila a skoro ho nepustila ke slovu. Ale když můžu, pomůžu,“ směje se energická žena, která vystudovala hotelnictví a turismus. Na střední škole by ji však nikdy nenapadlo, jaké služby nakonec bude cestovatelům nabízet.
Článek vznikl pro časopis Žena a život.[1]
References
- ^ Žena a život (www.jenprocasopisy.cz)